Indologický seminář. Přehledový článek.
Publikováno v časopisu Nový Orient, 2025, 77 (1), str. 28-39. ISSN 0029-5302.
Typické a atypické v hinduistické chrámové architektuře
Abstrakt
Článek je věnován historickému vývoji hinduistické chrámové architektury, především v raném a vrcholném středověku. Zabývá se ideovým i formálním konstituováním hinduistického chrámu v době předguptovské a guptovské, jakož i regionálním vývojem v době poguptovské. Text se zaměřuje jak na hlavní vývojové linie slohu nágarského a drávidského, tak na jejich regionální varianty. Poté je diskutován a odmítnut pojem vésarského stylu jako třetího hlavního slohu. V poslední části práce je upozorněno na atypické chrámové stavby, které tvarově vybočují z hlavních směrů indické chrámové tradice.
———————
Každé architektonické dílo je nutné zkoumat v prostorové i časové souvislosti. Pokusíme se tedy postihnout hinduistické chrámové stavitelství v mnohovrstevných geografických a historických souvislostech. Zaměříme se na vývoj hlavních slohů i regionálních stylů, výtvarných prvků i náboženských idejí, uvedeme řadu konkrétních příkladů. A také poukážeme na různé ojedinělé koncepce a projekty, které nenašly pokračovatele.
Od obětního rituálu k daršanu
Na rozdíl od křesťanství, buddhismu nebo islámu nemá hinduismus žádného zakladatele či proroka. Kořeny hinduismu je nutno hledat ve starší době. O náboženství kultury povodí Indu máme jen nedostatečné informace. Árjové přinesli do Indie své vlastní zvyky a rituály, vlastní jazyk i rozdělení společnosti na kasty. Pravděpodobně integrovali i některá božstva původního obyvatelstva.[1] Jejich nejstarší náboženské představy byly předávány ústní tradicí a kodifikovány postupně během dalšího tisíce let do podoby véd.[2] Tvrzení mnoha badatelů o tom, že texty véd se po dlouhá staletí předávaly s minimálními změnami, vedou k závěru, že středobodem náboženského života védského období byl obětní rituál.[3] Tento rituál mohli provádět pouze kněží-obětníci (bráhmani), protože jen oni byli zasvěceni do hymnů véd a rituálních úkonů a pouze přesné recitování hymnů a bezchybné provedení rituálu zajišťovaly úspěch oběti a přízeň bohů. Bráhman, příslušník nejvyšší kasty, byl tedy ústřední a nepostradatelnou postavou celého rituálu. Je nepochybné, že usedlé zemědělské komunity starověké Indie budovaly k provádění bráhmanského rituálu oltáře a obětiště. Asi byly postaveny ze dřeva nebo nepálených cihel, tedy z materiálů, které špatně odolávají indickému klimatu a zubu času. Trvanlivosti obětiště nebylo věnováno velké úsilí – podstatný byl tehdy rituál, nikoliv samotný oltář. Z védského období (zhruba 1500 – 500 př. n. l.) tak neexistují žádné dochované zbytky náboženských staveb nebo doklady o jejich vzhledu. Nejstarší kamenné stavby v Indii pocházejí až od vyznavačů buddhismu z období říše Maurjů (4. – 2. stol. př. n. l.) a jejích nástupnických států. Šlo jak o jeskynní svatyně typu čaitja s apsidou (Kárlé, Bhadža, Adžanta), tak o volně stojící stúpy (Bhárhut, Sánčí, Amarávatí).[4]
Materiální a společenský vzestup obyvatelstva zemědělských oblastí Indie 1. tisíciletí před naším letopočtem, od konstituování centralizovaných státních celků až po filozofii, je doložen v mnoha oblastech badatelské práce. Změny ve společnosti se samozřejmě promítaly i do potřeby změn v přístupu k víře a náboženské praxi. Rigidnost bráhmanského rituálu se už přežila. V posledních staletích před počátkem našeho letopočtu proto byli „specializovaní“ bohové védského panteonu (často personifikované přírodní živly) postupně opouštěni a nahrazováni božstvy s univerzálnějšími vlastnostmi, kterým se dnes říká hinduistická božstva, především Šiva a Višnu.
Jak se proměňovala víra Indů od bohů védských k bohům hinduistickým, tak se obdobně proměňoval také náboženský rituál. Proměňující se indická společnost vyžadovala bezprostřední kontakt s bohem, s jeho podobou. Bráhman sice zůstal prostředníkem mezi věřícím a bohem, tedy zprostředkovatelem oběti, ale druhým vrcholem uctění boha se pro hinduistu stalo spatření podoby boha (daršan).[5] S přechodem od bráhmanismu k hinduismu tedy vyvstala potřeba očního kontaktu věřícího s idolem.[6] Bylo tudíž potřeba vytvořit výtvarnou podobu božstva a zajistit tomuto idolu trvalý a důstojný stánek, nejlépe kamenný chrám. Bohatá výzdoba už tehdy existujících buddhistických svatyní musela být pro hinduistickou část obyvatelstva silnou inspirací a výzvou. Hmotné doklady počátků hinduismu jsou, v kontrastu k literárním zdrojům (purány aj.), dosti skromné. Ikonografie hinduistických božstev se vyvíjela od nejstarších vyobrazení na mincích z indo-řecké Gandháry především na rubu královských ražeb mincí kušánské říše v severní Indii (1. – 3. stol.), říše, která byla nábožensky velmi tolerantní. Avšak až z období dalšího územního sjednocení velké části severní Indie za vlády Guptovců máme zachovány svatyně zasvěcené hinduistickým božstvům.
Guptovské základy podoby hinduistického chrámu
V této době si už hinduističtí sochaři v osvojili potřebné řemeslné a kompoziční dovednosti, což prokázali svými monumentálními figurami Višnua a jeho avatárů jak ve vysokém reliéfu v jeskynních chrámech Udajgiri (Madhjapradéš) a čálukjovském Badámí (Karnatáka), tak ve volné plastice v Eranu (Madhjapradéš). Propojení chrámové architektury s bohatou sochařskou výzdobou se stalo už v předguptovské době trvalou konstantou indického umění. Ovšem nejstarší doklady hinduistické chrámové architektury nacházíme až v guptovské době, u volně stavěné architektury v 5. století, u monolitické v 6. století. Bohužel bylo bohatství Indie tak pověstné, že se její sever stával opakovaným cílem pustošivých nájezdů Hunů a později Afghánců i Mongolů. Zejména nížinami kolem Gangy a jejích přítoků prostupovala vojska velmi snadno, vždy od západu směrem k východu. Svatostánky byly drancovány zprvu kvůli jejich bohatství, v dobách dillíského sultanátu a mughalské říše i z důvodu náboženské nesnášenlivosti muslimů. Nepočetné dochované guptovské chrámy proto leží vesměs na periferii území Guptovců nebo jižněji od něj na Dekkánské plošině, nezasažené vpády Hunů, kteří nakonec Guptovskou říši vyvrátili.
Za nejstarší prototyp hinduistického chrámu je považován jednoduchý a dobře zachovalý chrám číslo 17 v areálu v Sáňčí (Madhjapradéš)[7], datovaný kolem roku 415 (obr. 1). Je to přízemní stavba s plochou střechou, vztyčená na nízkém kamenném soklu (adisthana). Dnes už chybějící idol na oltáři uvnitř byl obestavěn čtvercovou svatyní (garbha) a sloupovou předsíní (antarála). Garbha samotná je zcela bez oken, jediné světlo vniká dveřním otvorem, rámovaným pilastry. Čtyři sloupy antarály jsou monolitické. Jejich průřez, který zdola přechází ze čtverce a osmiúhelníku až do svisle rýhované ozdoby tvaru obrácené nádoby, je typický pro raný indický středověk. Bloky nad sloupy jsou reliéfně zdobeny lvíčky v nárožích.[8] Jiný chrám v obci Bhumara (Madhjapradéš) má už adisthanu vyšší se schodištěm.
Obr. 2: Lakšmanův chrám, Sirpur, 6.-7. stol.
Na konci 5. a v první polovině 6. století, tedy v závěru vlády Guptovců, se pravděpodobně vyvinul tvar severoindické chrámové věže, která bývá vztyčena nad půdorysným čtvercem garbhy, aby zvýraznila její polohu při pohledu zvenčí. Jednou z inspirací mohl být buddhistický chrám Mahabódhi v místě Buddhova osvícení v Bódhgaji (Bihár): na plaketě datované mezi léta 150-200 je patrné, že měl už tehdy věžovitý tvar.[9] Jeho dnešní tvar jehlanovité věže pochází až z guptovské přestavby v 5. nebo 6. století. Ve stejném období lze dokumentovat první snahy o věžové nástavby hinduistického chrámu.[10] Ojedinělý doklad guptovského chrámu v Poganží stojí v Bhitargaonu (Uttarpradéš) – i v dnešní fragmentárně dochované podobě má výšku 21 metrů. To je úctyhodné tím spíše, že jde o stavbu nikoliv kamennou, nýbrž cihlovou, původně obloženou terakotovými panely, tedy materiály v architektuře Guptovců velmi oblíbenými a v Poganží snadno dostupnými. Jiný zárodek věžové nástavby nalezneme v Deogarhu (Madhjapradéš). Asi nejstarší lépe dochovaná ukázka věže severoindické chrámové věže (šikhara) je v Lakšmanově chrámu v Sirpuru (Čhattisgarh)[11], z něhož se zachovala právě jen věž nad garbhou (obr. 2). Hrany a stěny jeho věže se s rostoucí výškou zaoblují směrem ke středu, což je typické právě pro vzhled klasické severoindické šikhary. Výzdoba šikhary v Sirpuru je velmi dovedně vyřezána do pálených cihel a nepřehlédneme v ní (v indickém umění už tehdy dávno zdomácnělý) motiv slepého okna podkovovitého tvaru (gavakša), který se mnohokrát opakuje na všech čtyřech stranách věže. I samotné hrany věže jsou změkčeny zaoblením tak, že jsou do nich periodicky vloženy svisle rýhované disky (amalaka).
Samostatné počátky jižního slohu
Dekkánská plošina a jih subkontinentu byly ušetřeny cizích nájezdů. Jak bylo připomenuto výše, stavebních památek guptovského období na severu se zachovalo poskrovnu. Vývoj chrámové architektury poguptovského období i vrcholného středověku, tedy celou epochu 6. – 13. století, lze proto v rozsáhlých oblastech severu souvisleji dokumentovat pouze v pobřežním regionu na východě v Uríse (dříve Kalinga, dnes Odiša), zatímco na územně menším jihu dokonce ve dvou regionech, a to v Tamilnádu a Karnátace.
Významný vládce tamilské dynastie Pallavů Mahéndravarman I. na konci 6. století zavrhl netrvanlivé cihly a dřevo jako nevhodné pro stavbu chrámů a upřednostnil svatyně tesané v rostlé skále.[12] V pallavském přístavu Mahábalipuram na něj navázal král Narasimhavarman I. (vládl v letech 630-668) budováním dalších jeskynních chrámů, ale především i monolitických struktur. V obou případech kameník odstraňuje části skály; nabízí se paralela jeskyní a monolitů s negativem a pozitivem, tvarosloví vytesaných objemů se ovšem liší. V pallavském umění se monolitickým chrámům říká rathy.[13] Některé rathy ve skupině Pidari (obr. 3) jsou tak malé, že se do nich nedá vstoupit, i kdyby byly dokončené s dutinou garbhy. Podstatný je však fakt, že jsou na nich plně vypracované pyramidové střechy s hluboce prolamovanými patry, v nichž se ve zmenšení opakuje tvar chrámu, především oné kamenné helmice z vrcholu střechy. To jsou prototypy jihoindické chrámové věže (vimány), vztyčené stejně jako na severu nad čtvercovou garbhou. Ve slavném souboru Pěti rath v Mahábalipuramu reprezentují vimány většího měřítka chrámy Ardžunův a Dharmarádžův. K volně stojící architektuře stavěné z kamenných bloků dospěli Pallavové v první čtvrtině 8. století: vimány obou svatyní Pobřežního chrámu pokračují ve stylu střech monolitických rath, ale zeštíhlují se.[14] V jediné lokalitě Mahábalipuram tak z poguptovského období nalezneme unikátně pohromadě nejen umělé jeskyně a monolitické chrámy, ale i volně stojící chrámovou stavbu. Navíc Pallavové zde přinášejí do tamilské architektury ještě druhý typ chrámu: Ganéšova i Bhímova ratha mají obdélný půdorys s válcovým zastřešením, které tvarem obráceného lodního kýlu připomíná stropy buddhistických jeskynních svatyní čaitja. Kdyby nešlo o monolitické výtvory, řekli bychom, že jsou zastřešeny valenou klenbou. Od poloválcového zastřešení garbhy se později ustoupilo, ale tento typ střechy v chrámové architektuře jihu našel další využití jako „věž nad branou” (gópura) s průchodem do chrámového okrsku v čólských chrámech 11. století.
pol. 7. stol.
Obr. 4: Vimána Virupákšova chrámu, Pattadakal, 40. léta 8. stol.
Také vládci dynastie Čálukjů v severní Karnátace začali ve druhé polovině 6. století budovat ve svém sídelním městě Badámí nejprve tři velké jeskynní chrámy. V 7. století už přešli k volně stojícím chrámovým stavbám (Dolní Bhutanáthův chrám, tři chrámy s názvem Šivalája); vimány těchto chrámů nemají tak výrazně prolomené horizontální vrstvy ani tak dominantní helmice jako pallavské vimány. Na konci 7. a během 8. století dokonce staví Čálukjové v nedalekém Pattadakalu několik chrámů se severoindickou šikharou (např. chrámy Džambulingův a Galaganáthův)[15], ovšem současně s tím i větší chrámy s vimánami pallavského typu (chrámy Mallikardžunův a Virupákšův, obr. 4), datované do 40. let 8. století.[16] Přenos a šíření architektonických typů mezi jednotlivými regiony nepochybně urychlovaly vojenské výpady, kdy vítěz si přivezl zpět umělce ze dvora poraženého soupeře – morfologické příbuznosti a časové posloupnosti vimány Kailasanáthova chrámu v pallavském sídelním městě Kánčípuramu, Virupákšova chrámu v čálukjovském Pattadakalu a Kailasanáthova chrámu v ráštrakútské Ellóře (Maháráštra) si povšimla řada badatelů[17]; můžeme si je tak dát do souvislosti s obsazením Kánčípuramu Čálukjovci v roce 742 a vojenskou anexí čálukjovského panství Ráštrakúty v roce 753. Pattadakal se tak stal jediným místem v celé Indii, kde vedle sebe najdeme chrámy severního slohu se šikharou a jižního slohu s vimánou ze stejné doby.
Strukturální vývoj chrámu v poguptovském období
Chrámový typ „věž nad garbhou” tedy prošel v poguptovské době 6. – 8. století dynamickým vývojem na severu i jihu Indie. Věž se zvyšovala, aby chrám lépe symbolizoval kosmologickou představu posvátné hory Méru. Z praktických důvodů byla před vchod garbhy vložena sloupová síň (mandapa), která slouží jako shromažďovací síň. Věřící tedy vstupují pouze do antarály, odkud spočinou pohledem na vyobrazení božstva ve vnitřní svatyni, na prahu garbhy předají bráhmanovi oběť a přijmou jeho požehnání; v samotné garbze se tak pohybuje pouze bráhman. Další později budované mandapy v podélné ose chrámu rozšiřovaly prostor jako vstupní, taneční nebo obětní síně. V pozdním středověku byly zřizovány samostatně stavěné mandapy jako svatební síně nebo prostory pro odpočinek skupin poutníků, zejména v jižní Indii. Podobně jako v buddhismu i v hinduismu zdomácněla praxe rituálního obcházení svatyně ve směru hodinových ručiček (pradakšina). K tomu účelu se využila buď širší terasa na adisthaně (džagati) anebo chodba, kterou se garbha obestavěla na bocích a vzadu (pradakšina-patha), čímž se z garbhy vlastně stala svatyně uvnitř stavby. Postupné zvětšování interiéru chrámů pokračovalo rozšířením mandapy a pradakšiny do příčné osy pomocí transeptů. Musíme si však uvědomit, že rozměry vnitřních prostor byly omezeny skutečností, že Indie před příchodem muslimů neznala pravou klenbu.[18] Původní zastřešení mandap 7. století bylo provedeno plochým stropem a rovnou střechou, jak lze ukázat na Parasuraméšvarově chrámu v Bhuvanéšvaru (Odiša)[19] nebo chrámu Dolní Šivalája v Badámí (Karnátaka). S rostoucím důrazem na výšku chrámové věže ovšem rostl estetický nesoulad mezi vertikálou věže a horizontálou střechy madapy. Architekti na severu proto tento kontrast později typicky řešili zastřešením mandap pyramidovým tvarem; na jihu se tomuto problému nevěnovali, protože dvě jehlanové střechy v linii za sebou (mandapa i vimána) nejsou z estetického hlediska žádným přínosem.
(Pijoan 1979, s. 232, upraveno autorem)
V pyramidové konstrukci mandap se používala nepravá (přečnělková) klenba, jejíž podhled umožnil sofistikovanou reliéfní výdobu. Rozpon přečnělkové klenby je ovšem limitován uspořádáním a hlavně hmotností horizontálních vrstev; ty se na venkovní straně střechy projektují do početných říms. Ani po příchodu islámské architektury pravá klenba resp. kopule v hinduistických chrámech nezdomácněla a každé náboženství ve svých svatostáncích dodnes udržuje své typické tvarosloví. U některých starých chrámů byly sice zřícené stropy mandap novodobě nahrazeny kopulí, takové řešení však výrazně snižuje estetickou kvalitu, spočívající v harmonii tvaru šikhary a pyramidové střechy mandapy.
V exteriéru byl chrámový okrsek vymezen obdélným hrazením (prakara) s branou (tórana) v hlavní přístupové ose, případně branami v osách stran hrazení. U velkých chrámů byly zřizovány pobočné chrámy buď v chrámovém nádvoří anebo na samotné adisthaně. Typickou formou takto izolované stavby jsou chrámky zasvěcené jízdnímu zvířeti (vahana) božstva hlavního chrámu, tedy býka Nandího v případě Šivy nebo některého z avatárů Višnua. Takové svatyně bývají většinou stavěny jako mandapy, tedy sloupové pavilony s otevřenými stěnami, ale vždy na hlavní ose proti vchodu do chrámu. Tento koncept se s hinduismem rozšířil do jihovýchodní Asie, krásným příkladem je areál chrámu Lara Džonggrang v Prambananu na střední Jávě (9. stol.).[20] Jinou formou pobočných chrámů je uspořádání 1+4 (pančajatana), tedy čtyři pobočné chrámky v rozích prakary nebo adisthany. Prakticky vždy jde o zmenšeniny tvaru hlavního chrámu. Nejzachovalejší pančajatanou středověku je Lakšmanův chrám v Khadžuráhu (Madhjapradéš) z 10. století (obr. 5). V tomto období zdomácněl typ pančajatany i v khmerské říši, například v „chrámu-hoře” Phnom Bakheng v Angkoru.[21]
Vrcholný středověk a regionální varianty
Chrámové tvarosloví severu Indie mezitím dál propracovávalo guptovské dědictví. Snad díky skutečnosti, že plocha Indie je na severu mnohem rozsáhlejší než na jihu, vyvinulo se mezi 9. a 11. stoletím v severním slohu, zvaném nágarský (sanskrt. nagara = město), několik významných regionálních variant či stylů. Nejlépe artikulované jsou tři z nich: bundélkhandský, Máru-Gurdžara a uríský. První jmenovaný je spojen se vzestupem moci dynastie Čandélů a jejich náboženským centrem v Khadžuráhu (část dřívějšího Bundélkhandu v severním Madhjapradéši). Na tamních vrcholných dílech v takzvané západní skupině chrámů, budované v 10. a 11. století (obr. 6a), lze dobře dokumentovat hlavní důraz na výškový rozměr stavby, rozvinutí půdorysného schematu transepty a pančajatanou a samozřejmě přebohatou sochařskou výzdobu.[22] Definice stylu Máru-Gurdžara je spojena s výstavbou za dynastie Sólankí v Gudžarátu. Mezi hlavní prvky tohoto stylu patří v půdorysu diagonální orientace mandapy a zubovitě či hvězdicovitě ustupující průčelí mandapy i garbhy (Súrjův chrám v Modhéře, 11. stol.), v pohledu patrové mandapy (chrám Rudra Mahalája v Siddhpuru, 11. – 12. stol.) a ve výzdobě „letící oblouky”, esovitě prohýbané prvky mezi dvěma pilíři, dotýkající se vodorovného překladu uprostřed jeho délky. Třetí regionální variantou severu je styl uríský, spojený ve svém vrcholném období 9. – 13. století s dynastiemi Sómavamší a Východních Gangů. Jeho typickým prvkem je robustní šikhara s hustě vrstvenými římsami (deul, přesněji rekha deul, obr. 6b),[23] tvarem připomínající včelí úl, velmi rozměrná prakara s mnoha asymetricky položenými pobočnými chrámy (Lingarádžův chrám v Bhuvanéšvaru, na přelomu 11./12., Džagannáthův v Purí ve 12. a Súrjův v Konáraku ve 13. století[24]), z výzdobných prvků například plastické řady kuliček, rámující reliéfní vlysy nebo podkovovité niky gavakša.
Na jihu v období 10. – 11. století dominovali v chrámové výstavbě tamilští Čólové. Pallavský koncept vimány zvýšili až na 63 metrů, byť s méně dynamicky oddělenými patry, zato s nepřehlédnutelnou helmicí (v Brhadíšvarově chrámu v Tančavúru monolitickou o hmotnosti 81 tun). K dalším typickým prvkům vrcholných čólských chrámů patří vstupní gópura v mohutném obdélném hrazení s nepřerušově probíhající sloupovou verandou na vnitřní straně (obr. 7), ve výzdobě například monumentální figury ochránců vchodů (dvarapálové).[25] Ve 12. a 13. století pak ještě do architektury jihu promluvili Hójšalové v Belúru, Halebídu a Somnáthpuru (jižní Karnátaka) s hvězdicovými půdorysy diagonálně otočené mandapy i garbhy (obr. 13), kopírovanými širokou nekrytou terasou (džagati) pro pradakšinu, a přebujelou ornamentální výzdobou včetně unikátně soustružených sloupů.
Celý vývoj hinduistické architektury a ovšem i sochařství vyvrcholil tedy v 10.-13. století zmíněnými monumentálními díly, jenž dodnes patří ke klenotům indického chrámového stavitelství. Stylový vývoj na severu a na Dekkánu se uzavíral ve 13. století s expanzí islámu. V pozdější době byly eklekticky opakovány prověřené starší koncepce a hlavně se udržovaly důležité poutní chrámy. Lokální hinduističtí vládci jakoby už nechtěli provokovat své muslimské pány výstavbou velkých hinduistických areálů anebo na ně neměli prostředky. Na stále hinduistickém jihu došlo v dalších stoletích už pouze k několika dalším vývojovým krokům. Poslední velká hinduistická říše, Vidžajanágarská (Karnátaka), při své územní expanzi na jih ve 14. století integrovala do svého umění čólskou vimánu a gópuru. Ovšem rostoucí gópury začaly od 15. století převyšovat samotnou vimánu (ve Virupákšově chrámu v Hampi je vysoká
52 metrů[26], obr. 8) a po zániku této říše v 16. století jsou čím dál nižší jihoindické vimány ve velkých areálech často rozpoznatelné jen podle pozlacené střechy. Novým fenoménem 16. a 17. století se ve stále hinduistickém Tamilnádu stal „chrám-město” – k velkým chrámům se přistavovala další a další koncentrická pravoúhlá hrazení s mnoha vysokými gópurami. Prostor mezi hrazeními byl postupně zastavěn, takže lze hovořit o jakémsi chrámovém urbanismu. Největší „chrám-město” Šrírangam u města Tiruččiráppalli má na ploše 63 hektarů sedm hrazení s celkem 21 gópurami. Pro cirkulaci rostoucího počtu věřících v „chrámech-městech” se budovaly dlouhé rovné chodby, v Raméšvaramu dosahující celkové délky 1175 metrů, pro odpočinek poutníků slouží tzv. Síně tisíce sloupů, bohatě sochařsky zdobených (např. chrám Minakší v Madurai má sloupů „pouze” 985).
Dva anebo tři slohy?
V literatuře a internetových zdrojích, pojednávajících o architektuře hinduistických chrámů, se dodnes občas setkáváme se základním dělením na tři slohy: nágarský, drávidský (podle etnik jižní Indie) a vésarský (sanskrt. vesara = mezek, mula). Jak jsme popsali, první dva se vyvíjely v guptovské resp. poguptovské době a jsou až do dneška jasně rozlišeny především tvarem čtyřboké věže, vztyčené nad půdorysem garbhy, v níž se nalézá samotné srdce celého svatostánku, hlavní oltář se symbolem nebo vyobrazení božstva. V nágarském slohu jde o šikharu, jejíž hrany a stěny se konvexně s rostoucí výškou přiklánějí k vertikální ose, která vrcholí ve svisle rýhovaném disku amalaka. V drávidském slohu má vimána tvar pyramidy vrcholící čtyřbokou nebo oktogonální helmicí[27]. Oba typy věží, šikhara i vimána, bývají bohatě reliéfně zdobené v přesném řádu, často opakováním zmenšenin tvaru věže na jejich stěnách nebo hranách; stěny vimán bývají dekorativními prvky prolamovány ve větších objemech, ve stupňovitých patrech (tala).
Problémem je vymezení vésarského slohu jako svébytného třetího slohu hinduistické chrámové architektury. Geograficky bývá poněkud vágně spojován se střední Indií a etymologicky s planinami Dekkánu (sanskrt. višra = území na dlouhý pochod). Někteří historici umění kladou rovnítko mezi názvy sloh vésarský a sloh čálukjovský[28], který se váže k dynastii Čálukjů z Badámí (vládli 543-753) v dnešní Karnátace. Ti však na vrcholu své moci za vlády Pulakéšina II. (609-642) ovládali i území dnešních států Telangana, Andhrapradéš a Maharáštra, možná i část Gudžarátu[29]. Další autoři poukazují na stylovou kontinuitu vésarského slohu s pozdějším stylem Západních Čálukjů v severní Karnatáce a Goa (vládli z Kalyani, 873-1189), zvaným též gadagský podle dnešní okresu Gadag, a také i stylem hójšalským ve střední a jižní Karnatáce (podle dynastie Hójšalů, 1026-1343) a stylem dynastie Kakatijů (vládli z Warangalu, 1163-1323) ve státech Telangana a Andhrapradéš. Tím se vésarský sloh lépe vytyčuje zeměpisně, ovšem na velikém území, které výrazně zasahuje do sféry slohů nágarského i drávidského, a také časově, ovšem nyní pokrývá prakticky celý dějinný úsek vývoje hinduistické sakrální architektury mezi 5. a 13. stoletím.
Je tu ale několik matoucích skutečností. Vůbec nejsevernější příklad drávidské vimány nalezneme na slavném monolitickém Kailasanáthově chrámu v Ellóře z 8. století, hluboko ve státě Maharáštra, kde se nemluví drávidským, nýbrž jedním z indoárijských jazyků. Naopak v 600 kilometrů jižněji položeném čálukjovském Pattadakalu najdeme v chrámovém okrsku ze 7. – 8. století asi nejjižnější příklady nágarské šikhary (Galaganáthův chrám aj.). Tento plošný průnik nágarského a drávidského slohu je tak rozsáhlý, že čálukjovské chrámové stavby 6. – 8. století lze vnímat spíše jako dědictví a reflexi architektonických stylů jejich sousedů na severu (říše Guptovců, 319-550) i jihu (říše pozdních Pallavů, 556-731) než jako svébytný sloh, který by do vývoje vnesl zcela nové prvky, později zdomácnělé. Tím nijak nesnižujeme originalitu a experimenty rané čálukjovské architektury, o nichž bude pojednáno dále.
Obr. 10: Věž kadamba chrámu Lakšmí, Doddagaddavalli, poč. 12. stol.
Hledejme nyní stylové odlišnosti, kterými by se vésarský sloh jasně odlišil od nágarského a drávidského. Opět tápeme. Někteří autoři[30] tvrdí, že věž vésarského chrámu je odvozena z tvaru nágarské šikhary a drávidských zdobných prvků. Cole[31] naopak tvrdí, že vésarské věže sledují drávidský tvar co do stupňovitosti říms, avšak jednotlivá patra (tala) nejsou tak zvýrazněna a jsou bohatěji zdobená. Další[32] zdůrazňují fakt, že uvnitř vésarských chrámů nebývá zřízena chodbička kolem garbhy. Všichni tito propagátoři vésarského stylu však jako příklady uvádějí chrámy z pozdějšího středověku 11. – 13. století, nikoliv z formativního období vlády Čálukjů z Badámí v 6. – 8. století. Časté je kladení rovnítka mezi styl vésarský a hójšalský, který spadá právě do 12. – 13. století. Opakovaným argumentem je půdorys slavných hójšalských chrámů, kupříkladu Čennakéšavova chrámu v Sómnáthpuru (obr. 9), se třemi garbhami v uspořádání hvězdice (trikuta), ústící do společné mandapy, se kterým se ovšem setkáváme i dříve v chrámové architektuře Západních Čálukjů, například Kedaréšvarově chrámu v Balligavi (cca 1070). V tomto období se gadagský i hójšalský styl vyznačuje pyramidovými, tj. drávidskými jehlancovými tvary věží, avšak s méně výraznými patry a zato početnějšími vrstvami méně zdobných říms. Tento typ zastřešení, nejen věží nad garbhou, nýbrž i mandap, se nazývá kadamba podle dynastie Kadambů v Karnátace (vládli 345-525), z jejichž doby však nemáme žádný dochovaný svatostánek – původní konstrukce ze dřeva se nedochovaly. Jejich nástupci Čálukjové z Badámí na tento typ zastřešení nijak výrazně nenavázali, naopak absorbovali tvarosloví nágarské a drávidské. K dědictví střechy kadambapřihlásili znovu až Západní Čálukjové a Hójšalové v 11. – 12. století (např. v chrámu Lakšmí v Doddagaddavalli, obr. 10), v této době bylo však pyramidové zastřešení už hojně využíváno na mandapách chrámů v Uríse (pida deul) i jinde na severu.
Vésarský sloh je tedy vágně definován jako pozdně čálukjovský nebo hójšalský styl. Podobně konfúzní jsou názory různých autorů na typologie vésarských sloupů a dalších architektonických prvků. Z pohledu jasně definovaných prvků sakrální architektury indického severu (Khadžuráho, Bhuvanéšvar) i jihu (Kánčípuram, Pattadakal) se nám vésarský sloh jeví spíše jako eklektický směr, který na diváka působí více jednotlivými prvky plastické výzdoby než celkovým vizuálním účinem. Věž kadambajako jeho dominantní prvek má ve srovnání s klasickou vimánou nebo šikharou nižší estetickou kvalitu a méně monumentality. Vésarské inovace klasických slohů zůstaly omezeny geograficky i dobově na pozdně čálukjovská a hójšalská dominia a neovlivnily výrazněji indickou chrámovou architekturu v jiných oblastech ani v pozdějších obdobích. Vésarský či hójšalský nebo karnátacký styl je proto možné považovat jen za jakýsi regionální a dobový amalgám severního a jižního slohu. Tento „mix” je vlastně už obsažen ve významu slova vesara (mula, tedy kříženec), při vší úctě ke skvostům hójšalského království. V hinduistické architektuře tudíž postačí rozeznávat jen dva hlavní slohy podle dispozice stavby a morfologie.[33]
Atypická uspořádání
Za typické architektonické prvky a uspořádání objektů považujme taková řešení, která zdomácněla na velkém území a byla v malých obměnách i nadále používána, často až do současnosti. Atypickými výtvory jsou naopak ojedinělé realizace, které se nestaly inspirací pro jiné stavby, nenalezly své pokračovatele a nelze je tedy považovat za vývojový článek, přestože jde mnohdy o pozoruhodné experimenty.
Zajímavé příklady netradičních a netypických chrámů najdeme už v poguptovském období 6. – 8. století. Inspiraci půdorysem buddhistických staveb nezapřou chrámy v čálukjovském Aihóle (Karnátaka)[34], nazývaném někdy jako „kolébka indické (myšleno hinduistické) architektury”: čtvercová síň Ladkhanova chrámu svým hypostylem připomíná buddhistické viháry, zatímco chrám bohyně Durgy kopíruje podélný půdorys svatyně zakončený polokruhovou apsidou, tedy čaitju, známou především z jeskynních provedení.[35] Obě tyto hojně citované stavby stavby se nám dnes jeví jako slepé uličky.
V několika oblastech Indie se v poguptovské době experimentovalo, asi nezávisle na sobě, s garbhou obdélného půdorysu, situovanou kolmo k ose příchodu, tedy s vchodem či několika průchody v delší straně a poloválcovou střechou. Už jsme zmínili tamilský Mahábalipuram a jeho monolitické rathy, u nichž snadno nalezneme souvislost mezi obdélnou dispozicí a místními jeskynními chrámy Várahovým, Krišnovým nebo Trimúrti, byť některé z nich jsou nazývány mandapami.[36] Vývojová souvislost naopak uniká v uríském typu obdélné garbhy z 8. století se zastřešením podobným uríské dýni (khakara deul): chrámek Durgy v Baidéšvaru, známější Vaitalův chrám v Bhuvanéšvaru[37] (obr. 11) nebo o něco mladší chrám Varahí v Čaurasí zůstávají ojedinělými reprezentanty tohoto typu v Odiše. Výskyt obdélné dispozice s válcovou střechou o výšce 24 metrů v chrámu Telika Mandir v Gválijáru (Madhjapradéš), kladeném většinou do 8. – 9. století za vlády Gurdžara-Pratíharů, zůstává hádankou pro historiky umění, izolovanou velkou vzdáleností jak od Tamilnádu, tak od Odišy (obr. 12).
8.-9. stol.
Hinduistická chrámová architektura se od svého vzniku bránila kruhovým půdorysům a polokruhovým apsidám, a snad proto, aby hinduistické svatyně nebyly ani náznakem zaměnitelné s buddhistickými stúpami a čaitjami, si hledala vlastní tvarosloví. Potřeba změkčit pravoúhlé půdorysy se tudíž řešila zubovitým ustupováním průčelí až k výslednému hvězdicovému půdorysu v architektuře Sólankíů, Západních Čálukjů, Kakatíů i Hójšalů. Nechuť ke kruhovému půdorysu se tradičně přenáší i do výstavby hinduistických chrámů v moderní době. V monolitické architektuře je ojedinělým příkladem kruhová Nandího mandapa Pataléšvarova chrámu v Puné (Maháráštra) z doby vlády Ráštrakútů. Ve volně stavěné architektuře jsou kruhové dispozice spojené pouze s několika chrámy zvanými Čausáth jóginí, vesměs zasvěceným – podle různých interpretací – ženským mistryním jógy (jóginí), služebnicím Velké bohyně Déví či početným šaktí v tantrickém hinduismu. Čtyři z těchto několika dokumentovaných chrámů z 9. – 12. století mají kruhová nádvoří, na jejichž vnitřním obvodu je v nikách nebo průběžné verandě umístěno nejčastěji 64 stél různých jóginí (chrám v Hirapuru, Odiša).[38]
Unikátní půdorysné řešení nalézáme v Hójšaléšvarově chrámu v Halebídu (obr. 13). Hlavní hójšalský chrám z 12. století je totiž koncipován jako dva zcela totožné chrámy, usazené na společnou terasu džagati. Příčné transepty obou mandap jsou navzájem propojeny a rozšiřují vnitřní prostor. Různá velikost obou samostatně ležících protilehlých Nandího mandap je jediným rozdílem mezi chrámem krále Višnuvardhany, tj. Hójšaléšvarovým (vlevo), a královny Šantaly Déví, tedy Šantaléšvarovým (vpravo).
Obr. 13: Půdorys Hójšaléšvarova chrámu, Halebíd, pol. 12. stol.
Závěr
Text článku provedl čtenáře vývojovými peripetiemi hlavních dvou slohů hinduistických chrámů – nágarského a drávidského. Různými argumenty byl odmítnut vésarský sloh jakožto třetí základní vývojová linie. Dále byly uvedeny důležité příklady atypických chrámových staveb, které vybočují ze základních slohových konceptů.
Na závěr upozorněme na dva faktory indického uměleckého středověku. Největší chrámové areály byly vždy budovány jako oslava nabyté nezávislosti panovníka (zbavení se vazalství), jako prezentace moci, zbožnosti, ambicí a prestiže vládnoucí dynastie, a samozřejmě také jako výraz ekonomických možností říše. Pokud některý z těchto předpokladů chyběl, stavěné monumenty byly menší svým rozsahem i významem. Druhým zřetelným faktorem bylo šíření a přebírání stylových prvků při ovládnutí sousedních království s pokročilou chrámovou architekturou říší, například formou přivezení skupin stavitelů a sochařů na vlastní území (viz posloupnost Pallavové – Čálukjové – Ráštrakútové). Jednotícím prvkem celé historie hinduistické chrámové architektury pak zůstává její nejužší propojení se sochařským modelováním povrchů a prostorů a kamenickou výzdobou interiérů i exteriérů. Proto je nezbytné studovat indické chrámové umění in situ, nikoliv jen v publikovaných textech nebo muzejních sbírkách.
———————
Poznámky
[1] Přízvisko Pašupati (Pán zvířat), spojované se známou pečetí z Mohendžodára (proto-Šiva), bylo užíváno i pro védského boha Rudru a později pro hinduistického Šivu. (Geer 2008, s. 26)
[2] Védské hymny 2000.
[3] Např. Zbavitel 1985, s. 52; Lexikon 1996 aj.
[4] Krejčí 2020.
[5] Blurton 1993, s. 35-39.
[6] Daršanu se proto v architektuře hinduistických chrámů podřizuje hlavní přístupová osa do svatyně.
[7] Craven 1976, s. 131-133.
[8] Mitra 2003b, s. 14, 65-66.
[9] Huu 2010, s. 242.
[10] Blurton 1993, s. 52.
[11] Cunningham 1884, s. 23-31. Pradhan – Yadav 2013.
[12] Sivaramamurti 2006, s. 18.
[13] Stejné slovo se v Indii užívá i pro vozy, tažené při náboženských průvodech.
[14] Sivaramamurti 2006, s. 32-36, 76-78.
[15] Sundara 2008, s. 42-47.
[16] Ibid., s. 61-64, 72-75.
[17] Craven 1976, s. 151.
[18] Oblý tvar buddhistických stúp nesouvisí s pravými klenbami, neboť nejde o duté kopule nesené klenbou.
[19] Mitra 2003a, s. 82.
[20] Fahr-Becker 1999, s. 312-315.
[21] Albanese 2006, s. 92-94.
[22] Deva 2002.
[23] Krejčí 2013.
[24] Mitra 2003a.
[25] Sivaramamurti 2007, s. 35-39.
[26] Devakunjari 2007, s. 74-77.
[27] Samotnou tuto helmici Indové nazývají také šikhara, ale nezaměňujme ji s nágarskou věží.
[28] Cole 2018, s. 48-51.
[29] Zbavitel 1985, s. 222-223.
[30] Bharti (online).
[31] Cole 2018, s. 49-51.
[32] Jajoo (online).
[33] Pijoan 1979, s. 232.
[34] Craven 1976, s. 132-134.
[35] Krejčí 2013.
[36] Sivaramamurti 2006, s. 49-51, 54-59.
[37] Mitra 2003a, s. 47, 82-83.
[38] Dehejia 1986, s. 10.
———————
Použité zdroje
ALBANESE, Marilia: The Treasures of Angkor. Vercelli, White Star Publ., 2006.
BHARTI Sushant ‚Chaitanya‘: Introduction to Vesara Temple Architecture. Dostupné nahttps://www.indica.today/quick-reads/introduction-vesara-temple-architecture/ [cit. 17. 6. 2024].
BLURTON, Richard T.: Hindu art. Cambridge, Harvard University Press, 1993.
COLE, Emily (Ed.): Průvodce architekturou. Praha, Svojtka & Co., 2018.
CRAVEN, Roy C.: Indian Art. London, Thames and Hudson, 1976.
CUNNINGHAM, Alexander: Report of a Tour in the Central Provinces and Lower Gangetic Doab in 1881-82. Calcutta, Archaeological Survey of India, 1884, Vol. XVII.
DEHEJIA, Vidya: Yogini Cult and Temples: A Tantric Tradition. New Delhi, National Museum, 1986.
DEVA Krishna: Khajuraho. New Delhi, Archaeological Survey of India, 2002.
DEVAKUNJARI D.: Hampi. New Delhi, Archaeological Survey of India, 2007.
FAHR-BECKER, Gabriele (ed.): The Art of East Asia. Cologne, Könemann Verlag, 1999.
GEER, Alexandra van der: Animals in Stone: Indian Mammals Sculptured Through Time. Leiden, Koninklijke Brill, 2008.
HUU, Phuoc Le: Buddhist Architecture. Grafikol, 2010.
JAJOO Priyanshi: Vesara and Hoysala Style of Temple Architecture. Dostupné na https://glimpsesofhistory.com/vesara-and-hoysala-style-of-temple-architecture [navštíveno 17. 6. 2024].
KREJČÍ, Aleš: Uríský styl v kontextu hinduistické chrámové architektury. Panorama (2013), s. 14-15. Dostupné na https://www.world-trend.cz/2013/12/urisky-styl/ [cit. 17. 6. 2024].
KREJČÍ, Aleš: Stúpy – od indické hromady rýže k vatadágé na Šrí Lance. Nový Orient 75/3 (2020), s. 34-42.
Lexikon východní moudrosti. Buddhismus, hindusimus, taoismus, zen. Olomouc, Votobia, 1996.
MITRA, Debala: Konarak. New Delhi, Archaeological Survey of India, 2003a.
MITRA, Debala: Sanchi. New Delhi, Archaeological Survey of India, 2003b.
PIJOAN, José: Dějiny umění, sv. 4. Praha, Odeon, 1979.
PRADHAN, Atula Kumar – YADAV, Shambhoonath: Sirpur – A Unique Township of Early Medieval India. Proc. of the Indian History Congress 74 (2013), s. 854-864.
SIVARAMAMURTI C.: Mahabalipuram. New Delhi, Archaeological Survey of India, 2006.
SIVARAMAMURTI C.: The great Chola temples. New Delhi, Archaeological Survey of India, 2007.
SUNDARA A.: Pattadakal. New Delhi, Archaeological Survey of India, 2008.
Védské hymny. Překlad Oldřich Friš. Praha, DharmaGaia, 2000.
ZBAVITEL, Dušan: Starověká Indie. Praha, Panorama, 1985.
Vyobrazení
Všechny fotografie autor článku, kromě obr. 2, 7, 9, 13 (zdroj: Wikimedia Commons,
lic. CC-BY).
———————