Indologický seminář (2025).
Klasické umění Indie
Publikace zahrnuje vyčerpávajícím způsobem vývoj architektury, sochařství a malířství indického starověku a středověku před příchodem islámských a koloniálních forem umění. Jde tedy převážně o sakrální umění buddhistické a hinduistické. Kniha podrobně pokrývá období od 3. století př. n. l. do 14. století s malými přesahy a konotacemi časovými (do doby moderní) a geografickými (do zemí ovlivněnými indickou kulturou, především v jižní a jihovýchodní Asii). Uvedená problematika nebyla dosud v češtině v tomto rozsahu nikdy publikována.
První část knihy se věnuje vývoji buddhistických výtvarných forem, tedy stúp, svatyní (čaitja), klášterů (vihára) a monumentálních sloupů. Podrobně jsou vyloženy nejstarší sochařské styly (Mathura, Amaravatí, Gandhára v Pakistánu), vliv řecko-baktrijských království a dochované památky (Sánčí, Bhárhut). Přes klasické období vlády Guptovců (Sarnáth) pokračuje výklad k tématu skalních chrámů a klášterů, především na severu státu Maháráštra. Velmi podrobně je popsán jeskynní areál v Adžantě, kde se kromě sochařské výzdoby unikátně zachovaly i rozsáhlé malby. Další část textu se věnuje buddhistickým památkám jižní Indie (Ándhrapradéš) a posledním významným jeskynním areálům (Ellóra). K důležitým centrům buddhistické kultury v době guptovské a zejména poguptovské patří velkokláštery (maháviháry) či univerzity (Nálanda, Vikramšíla, Paharpur v Bangladéši). Chronologicky poslední významné památky v Biháru, Bengálsku a Uríse vznikají pod vlivem vadžrajány a tantry až do muslimské expanze ve 13. a 14. století. Rozšíření buddhistických výtvarných forem do velké části Asie je v závěru této části demonstrováno na klášterech národních komunit v Bódhgaji, důležitém buddhistickém poutním místě.
Druhá část publikace se nejprve zabývá kořeny hinduismu ve starším védském náboženství, hinduistickou mytologií a základní orientací v panteonu božstev a ikonografií rodin božstev (Šiva, Višnu). Od nepočetných hinduistických chrámů guptovské doby na severu se výklad přesune k odlišnému vývoji na jihu Indie za vlády Čálukjů (Badámí) a Pallavů (Mahábalipuram) ve formě monolitické i volně stavěné architektury. Názorně je pak vyloženo formování dvou základních chrámových slohů v poguptovské době 6. – 8. století: severního (nágarského) a jižního (drávidského). Vrcholná díla hinduistického chrámového umění mezi 9. – 13. stoletím jsou poté demonstrována největším monolitickým chrámem na světě (Ellóra) a detailním popisem ukázek hlavních regionálních variant severního stylu: stylu Máru-Gurdžara (dynastie Sólankí), bundélkhandského (Khadžuráho) a uríského stylu (Bhuvanéšvar, Konárak), jakož i stylu jižního pod patronací dynastií Čólů (Tánčavúr) a Hójšalů (Halebíd, Belúr). Na Dekkánské plošině střední Indie stojí za pozornost regionální styl Západních Čálukjů (Gadag) a Kakatíjů (Warangal) i díla posledního hinduistického impéria – Vidžajanágarské říše (Hampí). Závěr druhé části knihy je věnován mladšímu fenoménu budování jihoindických chrámových komplexů či „měst“ (Madurai, Srírangam), terakotových chrámů v Bengálsku a krátkému přehledu vlivu hinduistického umění na další země jižní a jihovýchodní Asie. Samostatná závěrečná kapitola je věnována džinistickému umění ve středověku (Šravana Belgola, Mount Abu, Ranakpur).
Kniha je vybavena desítkami fotografií, mapkami, chronologickou tabulkou umělecky nejvýznamnějších regionů a dynastií, slovníčkem důležitých pojmů a rozsáhlým rejstříkem.
Autor: Aleš Krejčí. Vydala Grada, 2025, ISBN 978-80-271-5737-2.
Ukázka z knihy (s přidanými půdorysnými schematy)