Publikováno v bulletinu Panorama – členském věstníku Klubu přátel výtvarného umění 2011, str. 13-14.
Zde je text rozšířen o další obrazový materiál a seznam literatury.

 

Stúpy a pagody

 

Aleš Krejčí

 

S těmito dvěma názvy se ve výtvarném umění setkáváme výhradně ve spojení s buddhismem. Oba tyto architektonické prvky jsou také výrazně geograficky omezeny na jižní Asii a Dálný Východ, pokud ovšem nepočítáme některé stavby v Evropě a Americe, které souvisejí s rostoucí oblibou buddhismu na Západě v posledních desetiletích.

 

Hora rýže a popelnice

 

Začněme pěkně popořádku. Siddhártha Gautama, historický Buddha, zvaný též Šákjamuni, prý vyslovil na sklonku svého života přání, aby byl pochován v hromadě rýže. Po jeho smrti v roce 486 př.n.l. se o jeho tělesné ostatky podělily různé obce a království a uložily je ve stúpách. Slovo stúpa znamená navršení. Původní stúpy byly tedy obyčejné pahorky navršené ze zeminy, tak jak známe tumuly, mohyly či kurgany, v nichž se od pravěku pohřbívalo v nejrůznějších částech světa. V dalších staletích se objektem uctění ve stúpě stávaly také ostatky dalších světců, posvátné texty nebo sošky. Historické stúpy nemají uvnitř žádné místnosti nebo chodby, schrána s relikviemi je buď zcela zasypána, vložena úzkým tunýlkem do dutiny uprostřed stúpy anebo umístěna na vrchol stavby. Další stúpy stavěli přívrženci Buddhova učení k uctívání těch míst v severní Indii, kde Buddha během života působil, cestoval a učil. Některé stúpy jsou však čistě symbolickými stavbami. Jejich tvar souvisí s kosmologickou představou „světové hory“, sídla bohů a dokonalosti, která je společná řadě starých kultur a náboženství. V indických kosmologických systémech jde o posvátnou horu Méru či Suméru. Půdorys některých pozdějších stúp tvoří soustředným uspořádáním teras symbolickou cestu k osvícení (Borobudur na Jávě) nebo jde přímo o plastickou mandalu (Tibet).

obr-1

Obr. 1  Stúpy jižní Asie: Sáňčí, Indie (a),  Anuradhapura, Srí Lanka (b), Gandhára, Pakistán (c). [1]

 

Od období vlády indické dynastie Maurjů (321-187 př.n.l.) byly původní stúpy obkládány kameny a nově budované stúpy nahrazovaly tvar pahorku kamennou kopulovou stavbou kruhového půdorysu (anda) na nízké podezdívce. Kolem stúpy byl zřizován chodníček, určený k rituálnímu obcházení. Ten byl navíc obehnán kamennou balustrádou, zdobenou reliéfy, která posvátné místo oddělila od vnějšího světa. Na vrchlíku kopule spočíval malý čtvercový balkon se zábradlím (harmika) s uprostřed vztyčenou tyčí a třemi slunečníky, symbolizujícími „tři klenoty“ buddhismu, totiž Buddhu, jeho učení (dharmu) a buddhistické společenství (sanghu). Především za vlády mocného maurjského krále Ašóky dosáhl buddhismus významné podpory a rozšíření do okolních zemí. Proto se nelze divit tomu, že nejstarší dochovanou stúpou a současně nejstarší indickou kamennou stavbou je Velká stúpa v Sáňčí ve střední Indii (obr. 1a), kde tehdy vládli Ándhrové. Tato stúpa má průměr 36,5 metrů, výšku 16,4 metrů její vnější balustráda je do čtyř světových stran prolomena průchody. Kamenné brány nad těmito průchody (tórany) patří k nejslavnějším a nejvitálnějším ukázkám starověkého indického sochařství [5]. Jen o málo mladší jsou významné fragmenty indických stúp v Bhárhutu, Amaravati a Mathuře.

obr-2-barva

K dalšímu vývojovému kroku došlo ve 2. století př.n.l. V dnešní indické Maharáštře se setkáváme se stúpami, které byly stavěny jako oltář v ose podlouhlé lodi buddhistických jeskynních svatyní (čaitja). Kruhová základna těchto stúp se zvýšila do tvaru válce, nad nímž má kopule tvar přesné polokoule. Takové stúpy nalezneme ve svatyni v Bhadža (obr. 2), v jeskyni číslo 10 v Adžantě, a o století později také v Kárlé a Kanheri. Od těchto dob se také množí početné stúpy vyobrazené na reliéfech, vyrobené z kamene nebo kovu jako votivní předměty a relikviáře.

 

Obr. 2   Stúpa v jeskynní svatyni Bhadža (Indie). [7]

 

Koncept stúpy jako volně stojící stavby se rozvinul na Srí Lance. Vrchlík stúpy už není mírně zploštělý tak jako v Sáňčí, také harmika na vrcholu se zvětšuje, hrot se zvyšuje a získává další prstence, symboly nebeských sfér či vyšších světů (obr. 1b). V královském sídelním městě Anuradhapuře se stavěly stúpy monumentálních rozměrů: stúpa Mirisavetiya (1. stol. př.n.l.) má výšku 105 metrů, Džetawana (3. stol. n.l.) dokonce 120 metrů. Velké stúpy tohoto typu, údajně založené v 5. století nebo i dříve, nalezneme také v Nepálu poblíž Kathmándú. Stúpa Swayambunath shlíží z nevysokého kopce na celou kathmándskou kotlinu, zatímco obrovitá stúpa Boudhanath je zbudována v průsečíku os několika rozlehlých teras. Tady se už kruhová základna změnila na čtvercový podstavec, rozčleněný na několik stupňů, přes které vedou schodiště na obchodnou terasu. Harmiky nepálských stúp jsou vyzdobeny malbou páru velkých očí na každé ze čtyř světových stran. Robustní a početné prstence hrotu zakončuje slunečník.

Také v Gandháře postavil kušánský král Kaniška v 1. století u svého hlavního města Purušapury (dnešní pakistánský Péšavár) velkou stúpu. Podle tvrzení čínského buddhistického mnicha-cestovatele Süan-Canga ze 7. století ([6] kniha II., kap. 37) měla mít 5 pater a výšku asi 128 metrů. Už v době jeho návštěvy Gandháry však nestála, a tak se o jejím tvaru může jen spekulovat. Podle tvaru dochovaných „interiérových“ stúp gandhárského typu (obr. 1c) lze usuzovat na to, že válcová základna byla výrazně zvýšena a rozdělena do několika stupňů resp. pater.

obr-3Společně s šířením buddhismu v následujících staletích postoupil původní koncept stúpy do vzdálenějších zemí. Výtvarná podoba stúpy přejímala impulsy regionálních architektonických stylů a podřizovala se také symbolice buddhismu, rozděleného na mahajánové a théravádové učení. Stúpy však zůstaly ústředním místem chrámů a chrámových areálů. V jihovýchodní Asii se kopule stúpy zmenšila, postupně získala zvonový tvar a vizuálně zapadla do kontury celé stavby, která ze široké základny přes nespočet mělkých stupňů exponenciálně stoupá do vysokého hrotu (obr. 3). V Barmě se tyto stúpy nazývají zedi, v Thajsku se jim říká čedi. Proslulá stúpa Šwedagon v barmském Rangúnu je dnes vysoká 107 metrů a na jejím vrcholu je mj. umístěn briliant o hmotnosti 76 karátů. Novodobá stúpa v thajském Nakhon Pathonu je vysoká dokonce 127 metrů.

 

Obr. 3   Tvar stúpy v Barmě a Thajsku. [1]

obr-4

Krásným příkladem samostatných zvonovitých stúp je 72 těchto staveb na třech horních terasách chrámu v Borobuduru na Jávě (8.-9. století); tyto stúpy jsou výjimečně duté a pravidelně prolamovanými otvory je uvnitř každé z nich vidět socha sedícího Buddhy.

 

Obr. 4   Stúpa v Borobuduru (Indonésie). [1]

 


V Tibetu
se rozšířil původní typ kopulové stúpy mezi zvýšenou zužující se základnou a vysokým hrotem, který přebírá nepálské symbolické prstence a slunečník. Polokulový tvar se někdy v 11. století změnil na tvarobr-5 obrácené pohřební urny nebo popelnice a tak beze změn přetrvává po celá další staletí na velkém území, do kterého pronikl lámaistický buddhismus zejména díky mongolské expanzi ve 13. století. Tibetské stúpy (čhörteny) se tak později rozšířily i v Číně, slavným příkladem je jistě Bílá dagoba v pekingském parku Beihai (17. století). Název dagoba má ovšem původ v sanskrtu a na sinhálské Srí Lance znamená „svatyně s ostatky“. Přesmyčkou tohoto pojmenování vznikl termín pagoda. V některých zemích, například v Barmě, se tímto názvem označují celé chrámové areály. My ho však vnímáme především jako synonymum východoasijské věžové stavby.

 

 

Obr. 5   Tibetský čhörten (Tibet). [4]

 

Rytmus poschodí a střech

 

Původ a vývoj tvarů pagod není tak jasný, jako je tomu v případě stúp. Většinou se tvrdí, že pagody vznikly v prvních staletích našeho letopočtu při pronikání buddhismu do Číny po Hedvábné stezce, a to propojením indického resp. gandhárského typu stúpy s čínskou věží. V Číně se už po dlouhé generace stavěly věžovité stavby (que), jejichž dvojice nebo čtveřice měly dekorativní a reprezentační význam v branách vedoucích do paláců, rituálních míst a hrobek. Od doby dynastie Han sloužily samostatně stojící věže obranným, signálním a ceremoniálním účelům (viz např. symetrická brána que vysoká 5,4 metru, 1.-3. stol., Muzeum Tří soutěsek, Chongqing). S příchodem buddhismu do Číny začaly být věže považovány za symbol tohoto učení a vysoká pagoda, viditelná z velké vzdálenosti, vyjadřovala rozhodnutí setrvat ve víře v buddhistické principy. Číňané proto přidávali válcovitému tvaru stúpy další poschodí a jejich pagody postupně vyrostly až na 12 pater. Nepálci tvrdí, že pagoda je jejich vynálezem, nemohou to však podložit žádným dochovaným objektem, fragmentem nebo záznamem z té doby. U pozdějších nepálských pagod lze naopak rozpoznat čínský vliv.

obr-6obr-7obr-8

Čínské pagody:

Obr. 6   Stupňová pagoda (Xian). [3]

Obr. 7   Pagoda typu Tianning (Dali). [7]

Obr. 8   Prstencová pagoda. [3]

Z doby vlády čínské dynastie Tang (618-906) se dodnes zachovalo mnoho zděných pagod několika typů. Nalezneme je i velmi daleko od hlavního města Tangů, protože sjednocení velkého území pod vládou mocné dynastie umožnilo export architektonických idejí i do odlehlých oblastí říše. Nejznámější stupňovou pagodou (ji ta) je nepochybně Pagoda velké divoké husy, vysoká 64 metrů a postavená na čtvercovém půdorysu v roce 645 přímo v sídelním městě Xianu (obr. 6). Jiný typ pagod z doby Tangů, zvaný Tianning (Nebeský mír) podle stejnojmenného kláštera poblíž dnešního Pekingu, je typický svou vysokou zužující se věží, kterou obkružuje množství nízkých pater či prstenců. Známý příklad takové pagody stojí například u města Dali v provincii Jün-nan na jihozápadě Číny (obr. 7). Prstencová pagoda (dieceng ta) je většinou zbudována na oktagonálním půdorysu a charakterizují ji výrazné prstencové římsy (obr. 8). Jiným typem je patrová pagoda (ceng ta), která se podobá jen mírně se zužující věži či minaretu.

obr-9

obr-10obr-11

Čínské pagody [3]:

Obr. 9   Jeden z mnoha typů náhrobní pagody.

Obr. 10   Galeriová pagoda z oblasti řeky Jang-c’.

Obr. 11   Glazovaná pagoda.

Další vývoj pagod provázela jejich bohatší tvarová rozmanitost i zeměpisné rozšíření. Stavebním materiálem se postupně stávaly nejen kameny a cihly, ale také dřevěné trámy nebo dokonce železo či bronz, a také vnitřek pagod většinou není plný jako v případě stúp. Náhrobní pagoda (mu ta) si zachovala účel stavby pro uložení ostatků buddhistických světců (obr. 9); mnohem později se z ní vyvinula memoriální pagoda. Významným posunem v budování pagod bylo přidání galerií či ochozů na vnější straně okolo každého poschodí a jejich zakrytí převislými střechami. V konstrukci pater a střešních systémů galeriové pagody (wailangceng ta) se naplno uplatnil čínský systém trámových konstrukcí a dřevěných podpěr (obr.10).

Různé formy čínských pagod se rozšířily s buddhismeobr-12m do okolních zemí Dálného východu a staly se nejtypičtějším prvkem jejich architektury. Korejská pagoda Prabhutaratna (8. stol.) v chrámu Bulguksa u Kjongdžu, hlavního města království Silla, dokonce napodobuje dřevěnou konstrukci kompletním provedením z kamenných kvádříků (obr. 12). Japonské dřevěné pagody dosáhly později mistrovského estetického účinu dokonalou harmonií výšky stavby, rytmu poschodí a střech, často vložených i do poloviny výšky každého poschodí pagody. Za poslední čínské dynastie Čching se těšily velké oblibě glazované pagody (liuli ta), obložené cihlami se žlutou a zelenou glazurou (obr. 11). Pozoruhodným aspektem, který spojuje mladší pagody se symbolikou stúp, jsou mandaly jejich půdorysů, tvořené soustřednými kruhy a čtverci stěn a střech.

 

Obr. 12   Pagoda v chrámu Bulguksa (Kjongdžu, Jižní Korea). [7]

 

Pagody se postupně osamostatnily z chrámových areálů na solitérně stojící monumenty. Jejich dřevěnou vnitřní konstrukci a vzhled převzali do svých chrámů i taoisté. Pagody u řek, na mořském pobřeží i na kopcích sloužily námořníkům a pocestným jako orientační body. Stejně jako kostelní věže v západním světě i pagody plnily vojensko-strategickou úlohu pozorovatelen. Staly se součástí vzhledu kulturní krajiny zemí Dálného východu, konstantou jejich estetiky, a tak v hojné míře po staletí pronikaly do východní krajinomalby i poezie. Užité umění se inspirovalo tvarem pagod při výrobě kovových relikviářů a vykuřovadel či keramických modelů pro hrobové výbavy. Pagody se tak zkrátka staly neodmyslitelnou součástí kultury celé východní Asie.

 

Literatura

[1] Fahr-Becker Gabriele (Ed.): The Art of East Asia. Könemann Verlag, Cologne, 1999.
ISBN 3-8290-1745-6

[2] Fisher Robert E.: Buddhist Art and Architecture. Thames and Hudson, London, 1993.
ISBN 0-500-20265-6

[3] Kuan Petra H., Kuan Yu-Chien: Magnificent China. Joint Publishing Co., Hong Kong, 1987.
ISBN 962-04-0566-8

[4] Lexikon východní moudrosti. Votobia, Olomouc, 1996. ISBN 80-7198-168-0

[5] Mitra Debala: Sanchi. Archaeological Survey of India, New Delhi, 2003.
ISBN 81-87780-18-5

[6] Süan-Cang: Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů, Academia, Praha, 2002.
ISBN 80-200-0985-X

[7] Foto World Trend

                                                                                                                              Sponzor stránky
banner

 

 

Další články k tématu:  Indická architektura,   Monolitická architektura Indie,   Čínské umění,   Korea,

    Asijské umění v ČR

 

ZPĚT