Indologický seminář AK. Zasláno do časopisu Nový Orient (2021).

 

Stúpy: od indické hromady rýže
k vatadage na Srí Lance

 

Aleš Krejčí

 

Abstrakt

Článek se zabývá historickým vývojem stúp, jejich rozšířením po buddhistické části Asie a jejich tvarovou typologií i odchylkami. Dále se text zaměřuje na specifické vývojové směry stavby stúp na Srí Lance, jednak stavby dagob obrovských rozměrů, jednak tzv. vatadage, které jsou tamním unikátním řešením se stúpou uprostřed. Po uvedení do historických souvislostí tohoto typu kruhové svatyně je diskutována otázka zastřešení vatadage. Poté je podrobně popsána nejzachovalejší vatadage na Srí Lance v lokalitě Medirigiriya.

 

S názvem stúpa se v dějinách setkáváme výhradně ve spojení s buddhismem. Tento architektonický typ je také výrazně geograficky omezen na jižní Asii a Dálný Východ, pokud ovšem nepočítáme některé stavby v Evropě a Americe, které souvisejí s rostoucí oblibou buddhismu na Západě v posledních desetiletích.

 

1. Hromada rýže, hora světa nebo mandala – stúpa jako symbol

 

Počátky buddhismu jsou, jak známo, spojeny s působením Buddhy na severu indického subkontinentu. Konkrétně jde o dávná království ve středním Poganží v Indii, jako bylo Kóšalsko a Magadhsko v dnešních státech Uttarpradéš a Bihár, a také nížinnou část dnešního Nepálu, odkud pocházel. Siddhártha Gautama, historický Buddha, zvaný též Šákjamuni, prý vyslovil na sklonku svého života přání, aby byl pochován v hromadě rýže. Po Buddhově smrti (podle tradice v roce 486 nebo 483 př. n. l.) se o jeho tělesné ostatky podělily různé obce a království a uložily je ve stúpách. Sánskrtské slovo stúpa (ve starší české literatuře stúp v mužské rodě) znamená navršení či doslova „uzel vlasů“ [1]. Původní stúpy byly tedy obyčejné pahorky či mohyly, uměle navršené ze zeminy, tak jak známe tumuly či kurgany v celém euro-asijském prostoru, v nichž se od pradávna pohřbívali významní příslušníci vládnoucích vrstev. Vyznavači Buddhova učení ovšem věří v koloběh životů stejně jako hinduisté a stejně jako oni své zemřelé nepohřbívají do země, nýbrž spalují. Do buddhistických stúp se tedy ukládaly schrány s popelem a další relikvie vztažené k pohřbené osobě. Pro svou dávnou tradici pohřebních mohyl tak jsou stúpy pravděpodobně nejstarším ze tří typů starověké buddhistické architektury, k nimž patří svatyně pro uctívání (čaitja), do nichž se vcházelo, a kláštery (vihára), obývané mnichy.

Stúpy a v nich ukrytý obsah se pro další generace věřících stávaly předmětem uctívání. Historické stúpy nemají uvnitř žádné místnosti nebo chodby, schrána s relikviemi je buď zcela zasypána, vložena úzkým tunýlkem do dutiny uprostřed stúpy anebo umístěna na vrchol stavby. Později se do stúp umisťovaly také relikviáře s popelem dalších představitelů buddhistické obce, zejména představených klášterů a světců (arhatů), dále posvátné texty (sútry), sošky, dary věřících klášterům i klenoty. Další stúpy stavěli přívrženci Buddhova učení k uctívání těch míst, kde Buddha během života působil, cestoval a učil. Některé stúpy jsou však čistě symbolickými stavbami. Jejich tvar souvisí s kosmologickou představou „světové hory“, sídla bohů a dokonalosti, která je společná řadě starých kultur a náboženství. V indických kosmologických systémech jde o posvátnou horu Méru či Suméru. Půdorys některých pozdějších stúp tvoří soustředným uspořádáním teras symbolickou cestu k osvícení (Borobudur na Jávě) nebo jde přímo o plastickou mandalu (Tibet). Jinou symboliku mají stúpy upomínající na místa a činy dřívějších buddhů.

 

2. Formativní období staroindických stúp

 

Pro stavbu a dlouhodobé uchování stúp v klimatu monzunové oblasti bylo samozřejmě nutno použít trvanlivější materiál než nezpevněný násep zeminy. Levnější variantou byly pálené cihly, dražším a trvanlivějším materiálem kámen. V období vlády severoindické dynastie Maurjů (321-187 př. n. l.) [2] byly významné starší stúpy obkládány cihlami či kameny a nově budované stúpy nahrazovaly tvar pahorku kopulovou stavbou kruhového půdorysu (anda) na nízké podezdívce – obr. 1a. Především za vlády mocného maurjského císaře Ašóky (272-236 př. n. l.) dosáhl buddhismus opravdu imperiální podpory a rozšíření do okolních zemí. Podle legendy nechal Ašóka na různých místech své říše postavit, kromě slavných sloupů s jeho edikty, celkem 84 000 stúp [3]. Proto se nelze divit tomu, že právě z jeho doby pochází nejstarší dochovaná stúpa a současně nejstarší indická kamenná stavba, kterou je Velká stúpa (stúpa 1) v Sánčí ve střední Indii.

obr-1

Obr. 1   Stúpy jižní Asie: Sáňčí, Indie (a), Anurádhapura, Srí Lanka (b), Gandhára, Pakistán (c).
             (Upraveno podle Fahr-Becker, s. 107)

 

Za vlády regionálních dynastií Šungů v severovýchodní Indii (184-75 př. n. l.) a Andhrů ve střední Indii (označovaných též jako Sátaváhanové, 2. stol. př.n.l. – 2. stol.n.l.) byly prováděny další úpravy a inovace. Na obvodu stúp byl zřizován chodníček, určený k rituálnímu obcházení ve směru pohybu slunce. Ten byl navíc po vnějším obvodu obehnán kamennou balustrádou ze tří vodorovných pruhů (vedika) zdobenou reliéfy, která posvátné místo ještě výrazněji oddělila od vnějšího světa. Na vrchlíku kopule spočinul malý čtvercový balkon (harmika) s podobným zábradlím a osově vztyčeným nástavcem či stožárem se třemi slunečníky (čatra[4], symbolizujícími „tři klenoty“ buddhismu, totiž Buddhu, jeho učení (dharmu) a buddhistické společenství (sanghu). Z této doby pocházejí významné indické stúpy v Mathuře, Amarávati Bhárhutu i v Sánčí (stúpa 2 a stúpa 3, obr. 2a). Velká stúpa v Sánčí byla v tomto období upravena na dnešní průměr 36,5 metrů, výšku 16,4 metrů a obklopena vnější balustrádou s průchody do čtyř světových stran. Kamenné brány nad těmito průchody (tórany) patří k nejslavnějším a nejvitálnějším ukázkám starověkého indického sochařství [5].

Sančí stupa 3 cca 140-150 BCobr-2-barva

Obr. 2a   Stúpa 3 v indickém Sánčí (cca 140-150 př.n.l.).             Obr. 2b   Stúpa v jeskynní svatyni Bhadža.

Už ve 2. století př. n. l. došlo k dalšímu vývojovému kroku v použití stúp. V dnešní indické Maharáštře se setkáváme se stúpami, které byly stavěny či spíše vytesány jako monolitický oltář buddhistických jeskynních svatyní s apsidou (čaitja) s umístěním na podlouhlé ose chrámu resp. v těžišti apsidy. Kruhová základna těchto stúp se zvýšila do tvaru válce, nad nímž má kopule tvar přesné polokoule. Takové stúpy nalezneme ve svatyni v Bhadža (obr. 2b), v jeskyni číslo 10 v Adžantě, a o století později také v Kárlé a Kanheri [6]. Od těchto dob se také množí početné stúpy vyobrazené na reliéfech, vyrobené z kamene nebo kovu jako votivní předměty a relikviáře. V 1. tisíciletí našeho letopočtu zažíval buddhismus v Indii velký rozmach. V 7. století popisuje čínský buddhistický mnich Süan-Cang ve svém slavném cestopisu početné stúpy na mnoha místech Indie [7], do dnešní doby se jich ovšem zachovalo podstatně méně, protože ve 2. tisíciletí (až do 19. století) byl buddhismus v Indii v podstatě mrtvý. Některé ze starých stúp, které zůstaly jen v základech, však dokázali archeologové identifikovat.

 

3. Šíření stúpy po Asii – tvarové obměny

 

Koncept stúpy jako volně stojící stavby se v následujících staletí rozšiřoval v dalších zemích jižní Asie a později i Dálného východu. Vrchlík stúpy už nebyl mírně zploštělý tak jako v Sánčí, také harmika na vrcholu se zvětšovala, nástavec hrot se zvyšoval a získával další prstence, symboly nebeských sfér či vyšších světů (obr. 1b). O vývojových typech stúp na Srí Lance, kam byl buddhismus uveden už v Ašókově době, podrobněji pojednáme ve 4. kapitole. V Gandháře postavil kušánský král Kaniška ve 2. století u svého hlavního města Purušapury (dnešní pakistánský Péšavár) velkou stúpu. Podle tvrzení Süan-Canga měla mít 5 pater a výšku asi 128 metrů [8]. Už v době jeho návštěvy Gandháry však nestála, a tak se o jejím tvaru může jen spekulovat (obr. 1c). Podle tvaru dochovaných „interiérových“ stúp a relikviářů gandhárského typu [9] lze usuzovat na to, že válcová základna byla výrazně zvýšena a rozdělena do několika stupňů resp. pater. Veliké stúpy, údajně založené v 5. století, nalezneme také v Nepálu poblíž Kathmándú. Stúpa Swayambunath shlíží z nevysokého kopce na celou kathmándskou kotlinu, zatímco obrovitá stúpa Boudhanath je zbudována v průsečíku os několika rozlehlých teras. Tady se už kruhová základna změnila na čtvercový podstavec, rozčleněný na několik stupňů, přes které vedou schodiště na obchodnou terasu. Harmiky nepálských stúp bývají vyzdobeny malbou páru velkých očí na každé ze čtyř světových stran. Robustní a početné prstence hrotu zakončuje slunečník.

Společně s šířením buddhismu v následujících staletích pronikal původní koncept stúpy do vzdálenějších zemí. Výtvarná podoba stúpy přejímala impulsy regionálních architektonických stylů a podřizovala se také symbolice buddhismu, rozděleného na mahajánové a théravádové učení. Stúpy však zůstaly ústředním místem chrámů a klášterních areálů. V jihovýchodní Asii se kopule stúpy obr-3zmenšila, postupně získala zvonový tvar a vizuálně zapadla do kontury celé stavby, která ze široké základny přes nespočet mělkých stupňů exponenciálně stoupá do vysokého hrotu (obr. 3). V Thajsku se těmto štíhlým stúpám říká čedi. V Myanmaru se tyto stúpy nazývají zedi a na jejich vrcholu bývá umístěn slunečník, podobný tomu nepálskému. Proslulá stúpa Šwedagon v myanmarském Rangúnu je dnes vysoká 107 metrů a na jejím vrcholu je mj. umístěn briliant o hmotnosti 76 karátů. Novodobá stúpa v thajském Nakhon Pathonu je vysoká dokonce 127 metrů. Některé stúpy v jihovýchodní Asii mají ovšem i ojedinělý tvar, připomínající tvarem oblé ovocné plody, například stúpa Bupaya v myanmarském Baganu (3. stol.) nebo stúpa That Makmo v laoském Luang Prabangu (r. 1512). Čedi v severothajském městě Čiang Mai v chrámu Wat Ku Tao z roku 1613 má však zcela unikátní tvar, připomínající pět melounů, postavených podle velikosti na sobě (obr. 4).

 

Obr. 3   Odlišný tvar stúp v Myanmaru, Thajsku a Laosu. (Podle Fahr-Becker, s. 727)

 

Resize of obr 4Resize of obr 5

          Obr. 5   Stúpa horních teras Borobuduru (Indonésie). 

 

Obr. 4   Nezvyklá čedi chrámu Wat Ku Tao v Chiang Mai (Thajsko).

V Indonésii se na střední Jávě v období království Medang (Mataram, 8. – 9. stol.) naopak zdůraznil zvoncový tvar stúpy, a to jak u stúp stojících samostatně, tvořících hlavní motiv zastřešení kaple čtvercového půdorysu, nebo jako opakující se zmenšená ozdoba střešní římsy (buddhistické chrámy Plaosan, Kalasan a Sewu v Prambananu, chrám Mendut u Borobuduru). Chrámový areál Sewu má hlavní svatyni obklopenu čtyřmi soustřednými čtverci, tvořenými celkem 240 (!) reliéfně zdobenými kaplemi z tvrdého sopečného andezitu, uspořádanými v řadách vedle sebe. Krásným příkladem samostatných zvonovitých stúp je 72 těchto staveb na třech horních terasách chrámu v Borobuduru (obr. 5); tyto stúpy jsou výjimečně duté a pravidelně prolamovanými otvory je uvnitř každé z nich vidět socha sedícího Buddhy. Dobový synkretismus hinduismu a buddhismu ve výtvarném projevu staré Jávy je dobře patrný, porovnáme-li výzdobu jmenovaných buddhistických chrámů s hlavním hinduistickým areálem Lara Jonggrang v Prambananu. Obdobné výtvarné ovlivňování a přebírání motivů můžeme pozorovat v buddhistickém období khmérské říše v Angkoru za vlády Džajavarmana VII. na přelomu 12. a 13. století. Výtvarný a ideový synkretismus obou náboženských světů je ostatně v Kambodži dodnes patrný například na memoriálních stúpách členů královské rodiny v Udongu (17. – 19. stol.) nebo na trůnním sálu Královského paláce v Phnom Penhu (20. stol.), kde na vyšší části čedi nalezneme čtyři tváře hinduistického boha Brahmy obrácené do čtyř světových stran.

V Tibetu se rozšířil původní typ kopulové stúpy, posazené mezi Resize of obr 6zvýšenou stupňovitě se zužující základnou a vysokým hrotem, který přebírá nepálské symbolické prstence a slunečník. Polokulový tvar se někdy v 11. století změnil na tvar obrácené pohřební urny či popelnice a beze změn přetrvává po celá další staletí na velkém území, do kterého pronikl lámaistický buddhismus zejména díky mongolské expanzi ve 13. století (obr. 6). Tyto tibetské stúpy (čhörteny) se tak později rozšířily i v Číně. Slavným příkladem je jistě Bílá dagoba v pekingském parku Pej-chaj (17. století), ale podobné čhörteny nalezneme i v areálech buddhistických klášterů zejména v jižních provinciích Sečuán a Jün-nan. Označení dagoba má ovšem původ v sinhálštině a na Srí Lance znamená „svatyně s ostatky“. Přesmyčkou tohoto pojmenování vznikl termín pagoda.

 

Obr. 6   Čhörteny v tibetském Žigaze (Shigatse).

V některých zemích jihovýchodní Asie se názvem pagoda označují celé chrámové či klášterní areály. My jej však vnímáme především jako synonymum východoasijské věžové stavby. Číňané přidávali válcovitému tvaru stúpy další poschodí a jejich pagody Resize of obr 7postupně vyrostly až na 12 pater. V průběhu staletí se vyvinula celá řada typů pagod [10] na kruhovém, čtvercovém či oktogonálním půdorysu, stavěná z kamene, cihel anebo dřeva za použití tradičního čínského systému podpěrných prvků (dougong). Toto tvarosloví pagod i konstrukční prvky poté pronikaly s buddhismem do Vietnamu, Koreje a Japonska. Kromě zmíněných čhörtenů na dálněvýchodních pagodách nenalezneme ani náznak původního oblého vrchlíku indické stúpy. O to více nás mohou ve vzdáleném Japonsku překvapit ostatkové pagody typu hōtō a tahōtō s jednou a dvěma střechami, které pod horní střechou ukrývají zřetelný tvar oblé stúpy. Bývají dávány do ideové souvislosti s buddhou Prabhūtaratna („Překypujících pokladů”) v mahajánové tradici Lotosové sútry [11]. Pagody tahōtō, které se vyvíjely od 12. století, mají kopuli stúpy vnořenou do spodní střechy (obr. 7).

Obr. 7   Pagoda typu tahōtō Shoman-in v Ósace (Japonsko).

 

4. Dvě koncepce stúp na Srí Lance

 

Podle známé tradice přinesl buddhismus na Srí Lanku mnich Mahinda, syn či snad bratr slavného severoindického císaře a propagátora buddhismu Ašóky. Mahinda se usadil kolem roku 247 př. n. l. v lesní poustevně v Mihintale nedaleko královského hlavního města Anurádhapury. Během krátké doby se mu podařilo obrátit k této víře krále Tissu, který přijal titul Dévánampija („bohům milý”) a Mahindovi s jeho stoupenci věnoval u Anurádhapury území královského parku pro klášter, později zvaný Mahávihára [12]. O rok později přivezla Ašókova dcera Sanghamitta králi Tissovi odnož stromu Bódhi z Bodhgaje v severní Indii, pod nímž Buddha dosáhl osvícení. Posvátný strom Bódhi je v Anurádhapuře dodnes Sinhálci uctíván. Severně od něj dal později král Tissa postavit stúpu (dagobu) Thuparama pro uložení relikvie Buddhovy pravé klíční kosti. Tato buddhistická svatyně, datovaná mezi léta 245-210 př. n. l., je nejstarší na ostrově. Je logické předpokládat, že měla vzhled stúpy podle dobových indických vzorů, tak, jak je císař Ašóka nechal stavět v Sánčí a na mnoha dalších místech své říše (kap. 2).

Není důvod rozporovat, že buddhisté na Srí Lance také v dalších několika staletích následovali indické inovace stúp (obr. 2) kromě tóran s figurálními reliéfy, o nichž na ostrově nemáme žádné doklady. Kulturní, politická, ekonomická i geografická propojenost s Indií ostatně zůstává konstantou srílanského bytí dodnes [13]. Regionální stylový vývoj stúp dozrál k větší samostatnosti až ve 2. – 3. století. Jeden směr výstavby srílanských dagob (viz odst. 4.1) pak směřoval k jejich zvětšování do obrovských rozměrů v klášterech Anurádhapury, sídelního města sinhálského království (4. stol. př. n. l. – 10. stol.). Druhý směr (odst. 4.2 – 4.3) se zaměřil na výstavbu a úpravu menších dagob a především řešení jejich prostoru kolem samotné stúpy; k těmto úpravám docházelo až do zániku království s hlavním městem v Polonnaruwě (993/1070 – 1255).

 

4.1  Největší stúpy na světě

 

Po přijetí buddhismu jako státního náboženství pokračovala jeho královská podpora s nezmenšenou silou. Král Dutthagámaní dal v polovině 2. století př. n. l. stavět v Anurádhapuře stúpu Mirisaveti, která po kompletní přestavbě v 10. století a novodobé opravě získala výšku 105 metrů. Téměř polovinu výšky historických stúp na Srí Lance tvoří nástavec, sinhálsky zvaný čattravalí (obr. 1b) [14]. Po obvodu je stúpa Mirisaveti vyzdobena čtyřmi slepými portály či nikami, směřujícími do světových stran. Tato architektonická inovace zvaná vahalkada, často zdobená zmnoženými římsami a reliéfní výzdobou s motivem slonů, symbolů buddhismu, je typicky srílanským kompozičním prvkem některých dagob. Tentýž vladař nechal kolem roku 140 př. n. l. postavit pro relikvii Buddhových kostí stúpu Ruwanveli, zvanou též Velká stúpa (Mahathupa), se základnou o průměru 88 metrů. V 19. století byla v ruinách, při rekonstrukci v letech 1902-1940 byla z původní výšky 55 metrů zvýšena na 103 metrů, především rekonstrukcí nástavce.

Dvě další monumentální stúpy jsou spojeny s rozvojem klášterního života v sinhálském království. Čínský mnich Fa-Sien na začátku 5. století odhadl počet mnichů na ostrově na 60 000 [15]. Každý ze tři největších klášterů v Anurádhapuře obývaly tisíce mnichů, odhady mluví o 3-5 tisících osob. Ústřední stúpu největšího zdejšího kláštera Abhájagiri kázal stavět král Gajabáhu I. (vládl 114-136). Původně měla výšku 115 metrů. Fa-Sien, který strávil v klášteře Abhájagiri dva roky v letech 409-411, zmiňuje přibližnou výšku 98 metrů [16]; v dnešním stavu měří pouze kolem 70 metrů. Časově poslední z těchto čtyř gigantických stúp a vůbec největší stavbou svého druhu je však stúpa kláštera Džetawana. Byla založena králem Mahasénou (vládl 274-301) na údajném místě kremace mnicha Mahindy. Výškou 122 metrů byla ve své době třetí nejvyšší stavbou světa po dvou velkých pyramidách v egyptské Gíze. Současně je považována i za největší cihlovou stavbu na světě, odhady mluví o 93-100 milionech pálených cihel! Džetawana má průměr 112 metrů, základy sahají na skálu 8 metrů hluboko. Restaurována byla za krále Parákramabáhu I. (12. stol.) na výšku 97,5 metrů; dnes je vysoká cca 71 metrů. 

obr 8

Obr. 8   Tvary dagob na Srí Lance: (horní řada zleva) zvon, džbán, bublina,
(dolní řada) hromada rýže, lotos, myrobalan (smuteň lékařská, též indický angrešt).

Poslední poznámky věnujme konstrukci a tvaru těchto velkých dagob. Ke zpevnění základů udupáním se používali sloni [17]. Hrubá stavba se vyplnila štěrkem, obložila cihlami a omítla vápenným nátěrem. Cihly byly složené ze 60 % pískem, 35 % tvořil jíl, zbytek rozdrcený vápenec. Původní omítka sloužila především proti zatékání vody. Proti hnízdění hmyzu a uchycení semen vegetace ve spárách a trhlinách se používala impregnace arzénem rozpuštěným v sezamovém oleji. Podle tvaru se dagoby na Srí Lance tradičně dělí do šesti skupin (obr. 8) [18].

 

4.2  Původ srílanské dagoby typu vatadage

 

Jiné ostrovní svatyně se stúpou uprostřed rozšířily prostor kolem chodníku platformou s věncem kamenných sloupů nesoucích zastřešení, prvkem typickým právě pro vatadage. Jedním z důvodů tohoto řešení na Srí Lance, možná hlavním důvodem, byl fakt, že klima ostrova je vlhčí než většina území Indie, resp. srážky jsou na Srí Lance více rozloženy do jednotlivých měsíců roku než v Indii, kde se koncentrují do 4 měsíců letního monzunu. Nejstarší vatadage tak lze datovat nejdříve do 2. – 3. století, konkrétně dagobu Ambasthala v Mihintale a úpravu Thuparamy v Anurádhapuře. I mladší vatadage byly v průběhu historie několikrát upravovány a zvelebovány. Byly přidávány další 1-2 koncentrické kruhy sloupů nesoucí na dřevěném krovu zastřešení. Tímto způsobem se podstatně zvětšil posvátný prostor kolem centrální stúpy, balustráda se vysunula na obvod největšího kruhu sloupů (Medirigiriya) anebo až na obvod nezastřešené části kruhové terasy (Thuparama). V polonnaruwském období byl zastřešený prostor rozšiřován i na vnější kruhovou terasu a v nejslavnějším chrámu tohoto typu, Vatadage v posvátném okrsku Polonnaruwy z 12. století, je vnější terasa oddělena od vnitřního prostoru nejen výškově několika schody, ale také dochovanou cihlovou stěnou (obr. 9).

Po pádu polonnaruwského království byla královská Polonnaruwa Vatadagemoc oslabena a rozdrobena, sídlo vlády se několikrát přemísťovalo, kontinuita mnoha starých klášterů byla přetržena. Poslední významný státní útvar v předkoloniálním období ostrova, Kandyjské království (1469-1815), musel čelit územním ztrátám a tlaku Portugalců, Holanďanů a poté Angličanů. Na opravy zanedbaných či opuštěných vatadage nebyly prostředky ani vůle. Dnes je Srí Lance známo deset těchto kruhových svatyní.

 

Obr. 9   Vatadage v posvátném okrsku Dalada Maluwa, Polonnaruwa.

 

4.3  Otázka tvaru zastřešení vatadage

 

Zastřešení vatadage se nikde nedochovalo, protože dřevěný krov a došková či šindelová krytina v klimatu Srí Lanky dlouho bez potřebných oprav nevydrží. Tvar střechy tak zůstává neobjasněným problémem. Vzhledem k nižším sloupům na vnějším obvodu (obr. 13) a samozřejmě z logiky věci, tj. odvodu dešťové vody mimo střed stavby, není pochyb o kuželovém tvaru střechy nad terasou.

Polonnaruwa Vatadage schema 

Vatadage-thuparama

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 10  Řez a půdorys Vatadage, Polonnaruwa.         Obr. 11  Model zastřešení Thuparamy, Anurádhapura.

Otázkou zůstává zastřešení samotné stúpy s nástavcem. Pravděpodobnější je kuželová střecha o vyšším sklonu, jak je prezentována v archeologickém nákresu rekonstrukce Vatadage v Polonnaruwě (obr. 10) [19]. S tímto způsobem zastřešení se v pozdějších staletích setkáváme i jinde v monzunové jižní a jihovýchodní Asii, například v sultánských palácích typu pendopo na střední Jávě. Za velmi sporné řešení lze naopak považovat model Thuparamy v muzeu v Anurádhapuře (obr. 11) [20]: kopule byla v Asii až do příchodu islámu neznámým architektonickým prvkem, ani pak v ne-islámských stavbách nezdomácněla a v buddhistické architektuře se s ní nesetkáme ani dnes (tvar stúpy není v tomto smyslu dutou kopulí nesenou klenbou). Třetí variantou je možnost, že vrchlík stúpy nebyl vůbec zastřešen a vyčníval včetně nástavce symbolických slunečníků (čattravalí) uprostřed střechy nad terasou: toto řešení by zdůraznilo ochranu věřících na terase před slunečním žárem, odvod dešťové vody od centrální stúpy by musel být řešen kanálky v kamenném vydláždění terasy, což nebylo dostatečně prokázáno.

 

4.4  Vatadage v Medirigiriyi

 

Klášter Mandalagiri Vihára v dodnes poměrně izolované lokalitě byl založen snad už ve 3. století př. n. l. Za hodnověrnější lze považovat zprávu o zakládajících stavebních aktivitách v době krále Kanittha Tissy (164-186), o níž nás zpravuje pálijská kronika Mahávamsa (Velký rodokmen) [21] z doby kolem roku 500. Hlavní stavby kláštera byly postaveny za vlády Aggabodhiho II. (598-608) a Seny II. (853-887). K finálním úpravám došlo za vlády tří klíčových polonnaruwských králů, jimiž byli Vidžajabáhu I. (1073-1110), Parákramabáhu I. (1153-86) a Niššankamalla (1187-96). Klášter byl opuštěn v době krutovlády Maghy z Kalingy (1215-55), chátral a zarůstal džunglí [22]. V roce 1897 areál objevil Harry Charles Purvis Bell, první britský zmocněnec pro archeologii na Cejlonu, a pochopil jeho hodnotu. Bell památku zadokumentoval [23] a začal s jejím restaurováním.

Medirigiriya celekMedirigiriya vstup vatadage

 
Obr. 12   Celkový pohled na vatadage, Medirigiriya.       Obr. 13   Vstup na platformu vatadage, Medirigiriya.

Vatadage v Medirigiriyi (N 08°09‘22“, E 80°59‘46“) je vystavěno na skalním výchozu na vysoké platformě pocházející ze 7. století (obr. 12). Vyznačuje se výborně zachovalými kamenickými částmi [24]. Jediný vstup ze severní strany, rámován branou vysokou 3 metry, umožňuje výstup po 28 schodech na odpočívadlo. Dalších 5 stupňů schodiště pak stoupá na vnější část kruhové terasy o průměru 27 metrů. Vstup na ni je u schodiště lemován sloupky s kamennými nádobami (punkala), symbolizujícími hojnost (obr. 13). Vnitřní část terasy o průměru 17 metrů je od vnější terasy oddělena kamennou balustrádou, jejíž tři horizontální pruhy, typické pro staré indické stúpy, jsou zde jen reliéfně naznačené. Balustráda je prolomena čtyřmi vchody, orientovanými do světových stran. Struktura vnitřní terasy je určena kompletním trojím koncentrickým pořadím sloupů v počtu 32 sloupů (vys. 2,8 m), 20 sloupů (4,9 m) a 16 sloupů (5,2 m). Sloupy jsou monolitické, mají oktogonální průřez a robustní hlavice (obr. 14) stejného typu jako v Thuparamě. Jejich pravděpodobná datace se vztahuje k 7. – 8. století. Čtyři sochy sedícího Buddhy v meditační pozici (dhjána-mudra) jsou umístněné u zbytku centrální cihlové stúpy (obr. 15), obráceny čelem ke každému ze čtyř vchodů na vnitřní terasu, stejně jako ve Vatadage v Polonnaruwě. Podle jejich vzhledu, zejména vejčitého provedení obličeje a prodlouženého nosu, které jsou typické pro skupinu monolitických plastik Buddhy v areálu Gal Vihara v Polonnaruwě, lze jejich původ klást taktéž do 12. století. 

Medirigiriya det 2Medirigiriya det 1
Obr. 15  Centrální část vatadage se sochami Buddhy, Medirigiriya

 

Obr. 14   Detail kamenných sloupů a jejich hlavic, Medirigiriya.

V dohledu vatadage leží základy a sloupy dvou obdélných chrámů s plastikami sedících i stojících Buddhů a schodiště v protější skále, na níž je vystavěna cihlová stúpa. Asi 200 metrů severovýchodně od vatadage byly zakonzervovány základy a zbytky hypostylu nemocnice. V ní mniši, jak bylo v buddhistických klášterech zvykem, poskytovali chirurgické zákroky a ozdravnou péči ajurvédské medicíny i příchozím laikům.

Areál byl zpřístupněn veřejnosti v roce 1945. V roce 2019 byly ve 3D modelech zpracovány hlavní objekty areálu (projekt Zamani [25]) a upraveny přístupové cesty.

 

———————

Poznámky

[1] J. Filipský in Lexikon 1996, s. 406.

[2] Datování indického starověku se podle různých pramenů často liší o 2-5 let, někdy i podstatně více.

[3] Craven 1986, s. 38-39.

[4] ibid. 3, s. 68-69.

[5] Mitra 2003.

[6] Krejčí 2011.

[7] Süan-Cang 2002.

[8] ibid. 7, kniha II., kap. 37, s. 65.

[9] Fisher 1993, s. 54

[10] Kuan 1987, s. 80-81.

[11] ibid. 9, s. 91

[12] Filipský 2003, s. 277-278.

[13] V zájmu přesnosti nutno připomenout, že šíje zvaná Adamův most, propojující Srí Lanku s Indií, byla průchodná až do r. 1480, poté mořské cyklóny prohloubily průliv a Srí Lanka se stala ostrovem.

[14] ibid. 12

[15] Fa-Sien 1995, s. 90.

[16] ibid. 15, s. 87.

[17] Archaeological Museum, Anuradhapura.

[18] National Museum, Colombo.

[19] Polonnaruwa Archaeological Site (areál Dalada Maluwa, 2019).

[20] ibid. 15

[21] ibid. 12

[22] Medirigiriya Archaeological Site (text Director General of Archaeology, 2019).

[23] Bell 1890.

[24] Vlastní popis a měření autora in situ.

[25] Zamani [online]. Dostupné z: https://zamaniproject.org/site-sri-lanka-Medirigiriya.html#header5-dh

———————

Použité zdroje

BELL, Harry Charles Purvis. Anuradhpura and the North-Central Province … Progress Report. South Africa: Government Printer, 1890.

CRAVEN Roy C. Indian Art: A Concise History. London: Thames and Hudson, 1986. ISBN 0-500-20146-3.

FA-SIEN. Zápisky o buddhistických zemích. Praha: Aurora, 1995. ISBN 80-901603-8-7.

FAHR-BECKER Gabriele (Ed.). The Art of East Asia. Cologne: Könemann Verlag, 1999.
ISBN 3-8290-1745-6.

FILIPSKÝ, Jan a kol. Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. Praha: Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-657-5.

FISHER, Robert E. Buddhist Art and Architecture. London: Thames and Hudson, 1993.
ISBN 0-500-20265-6.

KREJČÍ, Aleš. Stúpy a pagody. In: Panorama. Praha: Klub přátel výtvarného umění, 2011. Dostupné z: http://www.world-trend.cz/2013/07/stupy-a-pagody/

KUAN Häring Petra, Yu-Chien KUAN. Magnificent China. Hong Kong: Joint Publ., 1987.
ISBN 962-04-0566-8.

Lexikon východní moudrosti (kol.). Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-168-0.

MITRA, Debala. Sanchi. New Delhi: Archaeological Survey of India, 2003. ISBN 81-87780-18-5.

SÜAN-CANG. Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů. Přel. J. Kolmaš. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0985-X

ZAMANI. Medirigiriya Watadageya [online]. Zamani Project. Dostupné z: https://zamaniproject.org [cit. 5. 6. 2021]

 

Vyobrazení

Všechny fotografie autor článku, kromě obr. 11 (zdroj: Wikimedia Commons, lic. CC-BY).

———————

 

ZPĚT