Publikováno v časopisu Cestování včera a dnes (vyd. Vysoká škola obchodní, Praha), 2009, (3-4),
12-14. ISSN 1214-6501.

 

Je ta destinace bezpečná?

 

Aleš Krejčí

 

Autor se v článku zabývá relativitou pojmu bezpečnost destinace z hlediska turisty. Ukazuje, že globální hrozby se promítají do lokálních rizik. Vnímání a hodnocení rizika je vysoce individuální záležitostí. Výrazně se na něm podílí nevyvážená struktura informací ve sdělovacích prostředcích a široce akceptovaný mediální obraz destinace. 

 

Globální cestování …

 

Není sporu o tom, že mezinárodní cestovní ruch je jedním z výrazných příkladů globalizace. Počty turistů rok od roku rostou. Statistické nárůsty dovolena-u-moresvětového cestování nedokázala zastavit ani ropná krize 70. let nebo terorismus 11. září. Ani nynější ekonomická krize cestovní ruch nepodlomí, nanejvýš jeho vzestup na nějakou dobu přibrzdí. Z hlediska regionů nebo jednotlivých zemí ovšem může docházet a také dochází i k mnohaletým poklesům v počtu přijíždějících turistů. Příčinou jsou například změny politického kurzu konkrétní země, špatná pověst země z důvodu přebujelé byrokracie, kriminality, korupce nebo náboženského fanatismu, anebo třeba nevyhovující infrastruktura turistických služeb, postižená dlouhodobým nezájmem investorů, malou podporou státu nebo přírodními katastrofami.

 

… a globální nebezpečí

 

Turista, tedy člověk turistický (Homo turisticus), který uvažuje o cestě do určité destinace, je dnes více než v minulosti při plánování cest ovlivňován hlediskem bezpečnosti. Svět kolem nás je jaksi čím dál nebezpečnější. Světová populace roste, zápas o zdroje pitné vody, potraviny a suroviny všeho druhu se přiostřuje. Rozevírají se nůžky mezi ekonomickou úrovní různých zemí i jejich obyvateli, například severní a jižní polokoulí, a to vyvolává různá pnutí. Trhy a zájmy jednotlivých zemí jsou silně provázané, lokální problémy snadno přerůstají v mezinárodní. Vyvíjejí se čím dál dokonalejší zbraně a roste obchod s nimi. Také terorismus a organizovaný zločin jsou bohužel na čele globalizačních trendů. Dopravní prostředky jsou rychlejší, jejich provoz houstne a úměrně tomu narůstá i počet obětí dopravních havárií, navzdory stále účinnějším bezpečnostním opatřením. Svět se plní odpadky i odpady. Lékařství doznává vynikajících pokroků, ale jeho výsledky jsou ve většímpolicejni-zasah měřítku výrazně tlumeny zdravotními dopady chemizace prostředí a potravin, hektického životního stylu, chudobou nebo špatnou distribucí léků i lékařské péče. A nakonec se zdá, že také příroda svými častějšími extrémními projevy dává najevo, že lidstvo se na naší planetě nechová jako nejrozumnější hospodář. Zprávy a úvahy o civilizačních hrozbách čteme denně. Turista ale nemůže nikdy dost přesně odhadnout, kdy a v jaké podobě se s těmito hrozbami na cestách setká tváří v tvář právě on. Globální hrozby se totiž v tisíci podobách promítají do lokálních problémů jako je chudoba, kriminalita nebo špatná hygiena.

Svět a zejména některé jeho oblasti se tedy pro návštěvníky stávají nebezpečnějšími. Vnímání rizik je dnes více než dříve umocněno faktem, že o nich máme více informací. Zpravodajské televizní kanály a internet zprostředkovávají příval informací z celého světa, především těch, které mají nádech výjimečnosti. Senzace, havárie a katastrofy už nejsou doménou jen bulvárních médií. A přes to, přes všechny ty negativní trendy, které jsme černě vymalovali v minulých řádcích, se cestuje čím dál víc.

 

Individuální vnímání rizik

 

Jak tedy turista vnímá míru bezpečnosti nebo nebezpečnosti vysněného cestovatelského cíle? Vytváří si představu o své destinaci prostřednictvím informací, které získá z médií, od známých a přátel, na veřejných prezentacích jako jsou cestovatelské festivaly nebo veletrhy cestovního ruchu, a podobně. Tyto informace si každý individuálně prolne se svými osobními zkušenostmi, výchovou, vnímavostí, zájmy, vzděláním, vlastní schopností racionálně uvažovat a hodnotit, dedukovat, analyzovat. Ve vědomí cestovatele pak vzniká unikátní a velmi osobní vztah k oné destinaci s řadou motivujících nebo muslimsky-svetdemotivujících faktorů. Role bezpečnostního hlediska je v takové směsi názorů a pocitů velmi zásadní. Cestovatel se pak podle svého nejlepšího mínění se odhodlává k vycestování, někdy slevuje ze svých původních představ, například místo individuální turistiky volí zájezd s cestovní kanceláří, případně odkládá cestu na pozdější dobu v budoucnu anebo myšlenku na cestu do této destinace zavrhuje zcela. Samozřejmě záleží na tom, jaký má mít zahraniční cesta program. Pobyt v oploceném rekreačním letovisku na pláži nebo pětihvězdičkovém kongresovém hotelu nese s sebou jiná bezpečnostní rizika než několikatýdenní autonomní cestování do odlehlých oblastí regionu.

 

Mediální obraz destinace

 

Veřejně dostupné informace hrají ve vnímání bezpečnosti destinace často klíčovou roli a mnoho turistů, často z lenosti nebo neschopnosti promýšlet souvislosti získaných faktů, se připojuje k většinovému mínění. Uvědomme si však, jak je struktura běžného zpravodajství deformovaná. Ruku na srdce, kdy jsme slyšeli nebo četli nějakou (jakoukoliv!) informaci například o Hondurasu? Ovšem, je to malá země. Asi jako naše republika. Tak si místo Hondurasu vezměme do zorného úhlu velikou Indii se šestinou obyvatel naší planety. Pozitivních zpráv z indického subkontinentu se publikuje málo. Dobrých 80 % informací z této země v českých médiích se týká železničních neštěstí, kašmírských separatistů nebo velkých sesuvů půdy při monzunu. Přitom v Indii každoročně zemře mnohem více osob, dospělých i dětí, v houstnoucím silničním a pouličním provozu. Ale z mediální praxe je známo, že jeden pádhroziva-maska letadla je atraktivnější než sto smrtelných dopravních nehod. I po nedávných teroristických útocích v Bombaji je však Indie stále považována za destinaci bezpečnou a čeští turisté do ní dál rádi jezdí.

Když mluvíme o sdělovacích prostředcích, je třeba zmínit fakt, že možná nejhorší mediální obraz má nyní u nás „na Západě“ Irán. Nutno podotknout, že v médiích některých islámských zemí mají skoro stejně špatný mediální obraz USA. Paradoxně je přitom Irán zemí, která kromě příjemného obyvatelstva disponuje kvalitní dopravní infrastrukturou a vynikajícími historickými památkami, které si lze prohlédnout v klidu, bez davu turistických skupin v patách. Když jsem před několika měsíci cestoval nížinnou oblastí na jihozápadě Iránu, starověkou oblastí Elam, s vykopávkami starověkých Sús a rekonstruovaným zikkuratem Choqa Zambil, ve vzdálenosti 50 kilometrů od hranic s Irákem o mě vůbec nikdo nejevil zájem, nikdo mě nekontroloval a neomezoval v pohybu.

 

Žádné zprávy = dobré zprávy

 

Část turistů popřává více sluchu zprávám od cestovatelů, kteří danou destinaci navštívili. Doporučením ze strany příbuzných, přátel, kolegů v zaměstnání, delegátů cestovních kanceláří nebo zkušených cestovatelů přikládáme velkou váhu. Svědectví takových osob je samozřejmě autentické, nevyhne se však individuálnímu nazíraní a často přehání v popisu a generalizaci jednotlivých prožitků a jevů. Malý příklad: dejme tomu, že jsem Angličan a chtěl bych navštívit Prahu. Můj přítel, který během svého pobytu v Praze zažil nepříjemné extempore s taxíkářem, několikrát měl incident s nepoctivými číšníky a nakonec byl okraden gangem kapsářů na Václavském náměstí, mi popisuje své zkušenosti. Budu pak považovat Prahu za bezpečnou destinaci?

Ať už zvažujeme jakékoliv zdroje informací o konkrétní turistické destinaci, tištěné turistické průvodce nebo oficiální doporučení Ministerstva zahraničních věcí nevyjímaje, vždy je velmi podstatné, jak je informace stará. Časy se mění a v politicky nebo ekonomicky turbulentních dobách se situace může měnit během několika dnů. Proto je třeba, aby turista v době svých vrcholících příprav na cestu velmi intenzivně vyhledával jakoukoliv zmínku o své destinaci. Dá se říci, že v této fázi přípravy na cestu je dobrým znamením absence jakýchkoliv nových zpráv z destinace. Naopak zprávy o akcích separatistických skupin, útocích na cizince s rasistickým podtextem nebo únosech turistů určitě nejsou nejlepší pozvánkou k cestě.

 

Lokální nebezpečí

 

Na druhé straně je nutno vidět snahu řady států, provincií a měst i velmi chudých zemí, které nutně potřebují příjmy z incomingu, zavádět různá opatření k ochraně turistů. Je zřizována turistická policie, jsou hlídány veřejné pláže, které prosluly aktivitou gangů zlodějů (jako slavná pláž Copacabana plazova-idylav Riu), posilovány hlídky na nádražích a rušných místech center měst, provozovány telefonní linky tísňového volání pro cizince, s kolonami turistických autobusů jezdí ozbrojené eskorty (v Egyptě) atd. Záleží samozřejmě případ od případu, jak jsou tato opatření účinná a zda vůbec dokážou překročit rámec legislativy a byrokracie. Avšak alespoň v některých zemích a oblastech dokáže tlak státního aparátu a ozbrojených složek vytlačit násilnou kriminalitu mimo oblast cestovního ruchu – turisté pak jsou „pouze“ okrádáni, ale nedochází k jejich fyzické likvidaci, protože tím by místní pachatelé na sebe přitáhli příliš velkou pozornost policie. Samostatnou kapitolu tvoří nebezpečí při pohybu v terénu a přírodě, rizika spojená se špatnou kvalitou vody a potravin a infekčními chorobami.

 

Bída a válka nevadí

 

Existuje vcelku pravdivé tvrzení o tom, že čím chudší je konkrétní země, tím srdečnější a otevřenější jsou její obyvatelé. Druhou stranou této mince je fakt, že v takové zemi je každý turista, i „baťůžkář“, pro místní drobné kriminálníky symbolem bohatství a výzvou k akci. Mezi nebezpečné země se v tomto ohledu řadí téměř všechny státy Latinské Ameriky a subsaharské Afriky. Zvýšené riziko panuje v oblastech, kde je koncentrace turistů tak vysoká, že uživí profesionální gangy kapsářů a zlodějů (např. peruánské Cuzco).

Zdálo by se logické, že rozumný turista nebude vyhledávat destinaci, v níž probíhá občanská válka, partyzánské boje a ozbrojené operace všeho druhu. Tyto oblasti jakoby měly patřit jen cizincům z řad vojenských misí, válečnýmdivosi zpravodajům a humanitárním organizacím. Pokud je však konflikt dobře lokalizován anebo existuje nepsaná dohoda, že turisté nejsou do konfliktu zatahováni, cestovní ruch ruchá vesele dál. Příkladem poslouží Peru v době aktivit protivládní Světlé stezky (Sendero luminoso) v oblasti Ayacucho, Nepál s maoistickými skupinami ovládajícími některá údolí nebo Srí Lanka se separatistickými Tamilskými tygry na severu ostrova. A pokud hledáme česká „specifika“? Vzpomeňme na to, jak si čeští turisté v 90. letech užívali dalmatských pláží v době, kdy se nějakých 120 km od pobřeží vraždili lidé v bosenské válce.

Vnímání a hodnocení rizika je velmi subjektivní záležitostí. Pro někoho je pohyb na dálnici D1 větším rizikem než noční Harlem, pro jiného je vhodnou destinací dnešní Irák, dřív než se do něj vrátí organizovaný cestovní ruch. Pro všechny turisty ale bez rozdílu platí: bezpečnou cestu a šťastný návrat!

 

Ilustrační foto: World Trend                                                                                                Sponzor stránkybanner

 

 

ZPĚT