Publikováno v Magazínu MF Dnes, 1994 (28.4.), 2(17), str. 37.
Adios, Jižní Ameriko!
Chcete se stát opravdovým akčním hrdinou? Nepotřebujete k tomu žádnou speciální výzbroj. Žádné nunčaky nebo vyhazovací nože, žádnou neprůstřelnou vestu. Nemusíte mít fyzický výcvik a týrat svou muskulaturu ve fit-centru. Nenajímejte osobního strážce. Nenamáhejte se ani s učením jazyků. Prostě vyberte úspory ze záložny, kupte si letenku, obstarejte víza, uzavřete pojistku, a pak už …
V božském Rio de Janeiru
Před autobusovým nádražím jsem se postavil na zastávku městských autobusů. Takový ten nástupní ostrůvek, rozumíte. Opodál stojící pán ke mně přistoupil, kolik prý je hodin. Ukázal jsem mu tedy hodinky, portugalsky bych to nezvládl. Po chvilce mi jiný muž gestikulací naznačil, abych se podíval na své kalhoty. Na zadní straně světlých nohavic bylo několik parádních fleků. Úplně čerstvých. Za zády mi sice občas projížděly taxíky, ale očekávaná kaluž s bahnem nikde. Muž se mezitím ke mně přiblížil a nabízel papírový kapesník, abych se očistil. Bylo mi to všechno podezřelé. Ještě vlhké skvrny totiž nepocházely od bláta či kolomazi, nýbrž od jakési nasládle páchnoucí šťávy. Pochopil jsem, že kalhoty do pořádku na místě neuvedu. Nechal jsem je být. Podávaný papír jsem sice přijal, ale ještě pevněji jsem držel svůj batoh… Potom přijel můj autobus. Až později mi došlo, že šlo o kapsářskou akci, která se nezdařila.
Podobné útoky zlodějských gangů jsou v jihoamerických velkoměstech běžné. Nasládlý zápach jsem na svém oděvu ucítil ještě jednou v Riu a jednou v Buenos Aires. Útok bývá veden na košili nebo kalhoty, ale vždycky zezadu. To má dobrý důvod: zkuste si čistit takové místo, když v jedné ruce máte kufr a ve druhé tašku. „Náhodný“ přihlížející vám ovšem rád pomůže, půjčí ubrousek. Jakmile položíte zavazadlo na chodník, k čištění oděvu už nebude dost času. Rovnou klekejte do startovacích bloků – poběžíte! Vepředu domorodec s vaším kufrem, za ním vy se zbylými věcmi. Pokud běháte neradi, neztrácejte pozornost takovými drobnostmi, jako je oblečení. Držte své věci u těla a podezřelá individua od těla. Mějte co nejméně zavazadel, nejlépe jen jedno. Je-li dost těžké, běžící zloděj s ním brzy zpomalí. Ani s batohem na zádech však nemusíte přijít o dobrodružství. Čekají na vás pouliční umělci s břitvou, kteří vám v tlačenici obratně proříznou otvor do batohu anebo v mžiku odříznou batůžek od ramenních popruhů. Otrlejším povahám s vyšší pojistkou lze doporučit návštěvu Amazonie. Švýcarský turista mi vyprávěl, jak jeho linkový autobus z Manausu do Fortalezy zastavila skupina banditů se samopaly. Nechali mu jen slipy!
Jak se dostat na Machu Picchu
Začíná se v Cuzku, hlavním městě říše Inků a hlavním centru turistiky celé Jižní Ameriky. Prohlídku koloniálních barokních památek zvládnete pěšky. Pod slavné Machu Picchu, opuštěné indiánské město v horách, se lze dopravit pouze železnicí, která se proplétá meandry údolí řeky Urubamby. Vydal jsem tedy hned ráno na nádraží v Cuzku pro jízdenku. Byla neděle. Na ulici sice žádná tlačenice, ale dost lidí mířících na trh. Omylem jsem přešel nádraží asi o 150 metrů. Uvědomil jsem si chybu, otočil jsem se a vracel. Najednou mi zezadu mužská paže sevřela krk! Prostě na mě kdosi zezadu skočil a jeho předloktí mi drtilo ohryzek. Profesionální chvat! V tu ránu bylo kolem mě pět nebo šest dalších útočníků. Udatně jsem bojoval, ale síly mě proti přesile rychle opouštěly. Ta zatracená ruka mě pořád škrtila a krční tepna dodávala mozku stále méně okysličené krve … „Teď mě úplně oberou“, byla moje poslední myšlenka … Když jsem se za pár vteřin probral, klečel jsem na čtyřech v blátě ulice. Lupiči už prchli. Opodál ležely mé brýle, jako zázrakem je nikdo nerozšlápl. První má starost patřila všem penězům a dokladům, které nosím v bederním pásu pod kalhotami. Byly tam! Ani hodinky se jim nepodařilo servat z mého zápěstí, přestože pokřivený náramek hovořil o značném úsilí. Co vlastně ukradli? Z náprsní kapsy vyrvali i s kusem bundy plátěný sáček. V něm brožuru česko-španělské konverzace a zápisník s adresami. Všechny pohlednice jsem odeslal předchozí večer. Fotoaparáty jsem náhodou ponechal v hotelu. Měl jsem tedy úžasné štěstí. Ztráty zanedbatelné, zážitek nezapomenutelný. A zadarmo! V šoku jsem ovšem zůstal celé dopoledne. Od této chvíle jsem se v Peru na ulici každých pět vteřin otáčel dozadu, jestli mě někdo zase nepřepadá.
Cesta k Machu Picchu proběhla klidně. Dával jsem si pozor. Tento vláček je zlodějskými gangy proslulý. Například můj český kamarád předloni. Seděl na lavici, na klíně batoh s tábornickým vybavením. Zády k němu seděly dvě starší Indiánky a proti nim dva výrostci. Ty babky jim musely udělat mezi koleny místo, protože najednou jeden z mladíků hrábnul rukou pod lavicí a tašku, co ji měl Vašek na podlaze mezi nohama, rychle vytáhl. V následujícím okamžiku už upaloval chodbičkou. Venca vystartoval za ním. Na konci vagónu hoch i s taškou z pomalu jedoucího vlaku vyskočil. Vašek se aspoň včas stačil vrátit ke svému druhému zavazadlu.
V oblasti Cuzka si přijdete na své i bez služeb železnice. Jeden turista na venkovské silnici stopnul autobus. Znaven celodenním putováním klesnul s ulehčením na sedadlo. Jenže!!! Řidič autobusu i všichni ostatní cestující byli příslušníky jediného gangu! Spadla klec a milému cestovateli zůstalo opět jen spodní prádlo.
Běžte si stěžovat na policii (aneb I na chytráka jednou dojde)
Do Limy jsem přijel s pocitem, že v Peru mě nemůže potkat nic, co bych už neznal. Vyšel jsem z hotelu směrem k Archeologickému muzeu. Na jednom náměstí v centru, tuším před Justičním palácem, se ke mně připojil neznámý Peruánec. Říkejme mu Volavka. Slušně pozdravil a začal se „přátelit“. Tušil jsem zradu. A měl jsem ho ihned skopnout do jízdní dráhy! Holubičí slovanská povaha mi ale radila pokračovat v rychlé chůzi a Volavku ignorovat. Držel jsem ho od těla a usilovně přemýšlel, jak se ho zbavit. Než jsem to objevil, vpadnul mezi nás hladce oholený muž v kožené bundě. V ruce legitimaci s odznakem. Kriminálka! Prý mně Volavka chtěl prodat drogy. Říkám si, je to smluvená banda lumpů! Copak vím, jak vypadá pravý odznak peruánské policie? Vtom jsem spatřil uniformované dopravní strážníky. A jako unesené rukojmí ve filmu jsem u nich hledal zastání. Ale co to? Chlapík v kožené bundě jim ukázal odznak a oni ho brali! Byl to pravý policista! Nezbývalo, než se podvolit „vyšetřování“. Kdybych vzdoroval a příliš ho naštval, jistě by při osobní prohlídce nějaký ten pytlíček hašiše u mě „našel“.
Zkrátím to. Naložili mě i s Volavkou do auta, vozili po celé Limě a s kolegou policistou mě zevrubně prohlédli. Včetně bot. Pak vše naházeli do mého batůžku, vysadili mě na rohu, hodili mi batůžek a i s Volavkou ujeli. Všechno mi nechali. Pas, zpáteční letenku i foťáky. Byli to gentlemani. Vzali si jen peníze. V balíčku dolarovek toho však našli méně, než to na pohled vypadalo – vesměs malé bankovky. Většina peněz byla samozřejmě v cestovních šecích, a ty, jak známo, banky refundují, pokud ovšem máte někde zapsaná jejich čísla. A co dál? Půjdete příhodu ohlásit na policejní stanici? Co by nás čekalo tam? Kolik bychom museli podstrčit konstáblovi, aby se případem ráčil zabývat? – Nakonec jste po takové „policejní“ akci rádi, že máte ještě celé kosti!
Poslední den v Limě. Odbavení na letiště. Všechno v pořádku, ještě příruční zavazadlo. Rozbaluji tedy křehké nádobky, dokonalé kopie staré indiánské keramiky. Koupil jsem je v Trujillu, přímo v dílně. Ve srovnání s kýčovitými suvenýry mých spolucestujících skutečná umělecká dílka! Celník na ně „odborně“ pohlédl a pravil: „Jsou to originály!!“ Adrenalin ve mně prudce stoupal a hrozilo, že mi začne vykapávat z uší. Neobtěžoval jsem se ani ukazováním vyrytého slova Replica na dně jedné z nádob. Zapomněl jsem na španělštinu a nekompromisně žádal českého tlumočníka. Celník zkušeně čekal, až změknu. Já zůstával neoblomný. To radši tu keramiku na místě rozmlátím, jen abych už odletěl! Celník mezitím odbavil celé Jumbo. Očekávaných 10 až 20 dolarů úplatku se ode mě nedočkal. Chudák, nemohl tušit, že u peruánských státních zaměstnanců mám už „předplaceno“. Tak jen mávnul rukou směrem k letadlu: „Sbalte to a ať jste pryč!“
Adios, Jižní Ameriko! Sbohem zkorumpovaní policajti, krádeže, přepady! Nebo na shledanou, ale jedině ve filmu či v televizi. V bezpečí české hospůdky nebo nočního Václaváku.
Foto: World Trend