Publikováno v časopisu VTM, 1994, 48 (9), 32-35. ISSN 1214-3820.

 

Tajuplná místa Země

 

Aleš Krejčí 

 

Dostala se mi nedávno do ruky stejnojmenná kniha. Vydalo ji Gemini podle anglického originálu mezinárodně renomovaného nakladatelství Life-Time ve stejné vazbě i grafické úpravě. Jde o svazek „Edice záhad“, edice knih o dějinách a podstatě zdánlivě nadpřirozených jevů.

K takovým knihám přistupuji už jaksi apriorně s nedůvěrou. Není to jen další kamínek v té dlouhé mozaice Däniken, Pauwels & Bergier, Souček, Velikovsky atd.? Něco, čemu se zdvořile říká spekulativní literatura anebo drsněji pseudověda? Tedy svět myšlenkových konstrukcí, založených na postulátu, že všechno je jinak, než se učí ve škole, že moderní věda námi manipuluje, zastírá své neznalosti a zamlčuje moudrosti předávané starými civilizacemi? Svět vytržených citátů a překroucených polopravd, fantastické spojení všeho se vším, kategorické závěry a nezvratné „důkazy“ …? (Koneckonců, někdy se i tohle docela dobře čte.) Ne, zmíněná kniha je spíše nezúčastněným vyprávěním o tom, co všechno si lidé umějí vymyslet a kolik úsilí vynaložit, aby pravdivost svých myšlenek či smyšlenek dokázali.

 

Tajuplnost vymyšlená

           

První skupinou tajuplných míst naší planety jsou místa spojená s hypotetickými dávnými kontinenty a civilizacemi, o jejichž existenci a vlivu na dnešní život nemáme žádné věcné důkazy. Jejich přívrženci ovšem tvrdí opak a důkazy spatřují ve všem možném i nemožném. Asi nejklasičtějším příkladem je Atlantida. Země a civilizace, kterou zobrazil starořecký Platón ve 4. století před letopočtem v dílech Timaeus a Critias.

Resize of západ slunce nad AtlantidouMyslitelé téměř všech významných světových kultur vytvářeli v literatuře obraz smyšleného světa, ráje nebo pekla, aby ukázali, jak si představují ideální uspořádání lidské společnosti, správný způsob vlády, aby nastavili zrcadlo své současnosti. Byli to anonymní autoři v literatuře sumerské, staroindické, židovské i buddhistické, ale také zcela konkrétní a známé osobnosti křesťanského Západu (za mnohé aspoň sv. Augustin, Dante, F. Bacon, Milton, Swift, Čapek i moderní autoři sci-fi atd.). Východiskem jejich děl byla nanejvýš chvályhodná touha po lepším a spravedlivějším světě a snaha ukázat, jak k takovému světu dospět. Takto lze brát ideu Atlantidy jako intelektuální výzvu, která vyjadřuje stále sílící potřebu sebereflexe lidstva („kdo jsme, odkud a kam jdeme …“). Jakési pomyslné dědictví Atlantidy anebo formování nové atlantské kultury můžeme možná spatřovat v současné civilizační, technické a informační expanzi i celosvětovém vlivu zemí kolem severního Atlantiku, tedy Evropy a USA. Otázkou samozřejmě zůstává, zda tato novodobá Atlantida nezavede svět do ekologické nebo jaderné katastrofy, ne nepodobné zemětřesení a záplavě, které prý zpustošily onu bájnou Atlantidu.

Těm, kteří dále věří, že Platónova Atlantida skutečně existovala, nelze jejich názor brát. Mají na něj právo. Je ostatně příjemnější věřit, že jsme potomky vyspělých Atlanťanů nebo mimozemšťanů než Darwinových opic.

Tajuplným místem naší Země je také její nitro. Resize of v dutosvětěNejhlubší vrty dosahují několika kilometrů pod povrch, což je směšné vzhledem k rozměrům naší planety. Za stejně směšné ovšem mnozí „spekulativci“ považují seismické vlny a jejich vypovídací schopnost o struktuře nitra Země. Už dávno před vznikem seismologie vznikla hypotéza o dutosvětě. Ta myšlenka se vynořila brzy poté, co se lidstvo muselo smířit s představou, že Země není placatá, nýbrž kulatá. Teorii o duté a uvnitř obyvatelné Zemi zpopularizoval Američan J. C. Symmes, když v roce 1818 začal obesílat panovníky, vlády a učené společnosti různých zemí výzvou k podpoře výzkumu vnitřku Země. Symmes tvrdil, že uvnitř naší planety je pět vrstev – dalších světů. Náš svět o tloušťce 1600 km má prý u severního pólu otvor o průměru 6400 km, u jižního pólu ještě o polovinu větší. Usmíváte-li se, vězte, že další Američan C. R. Teed, známý pod přezdívkou Koresh, v závěru 19. století Symmesovu myšlenku dotvořil vskutku zásadně: nežijeme na vnějším povrchu koule, nýbrž na vnitřní stěně duté koule! Tato hypotéza, respektive její verze v podání Němce P. Bendera, našla ve 30. letech 20. století dost značnou podporu mezi nacistickými špičkami v Německu. Dokonce ještě v roce 1959 byly výsledky polárního letce R. E. Byrda diskreditovány přívrženci dutosvěta a příznivci „korešismu“ se najdou i dnes … Myslím, že není nutné protiargumentovat kosmonautikou, dálkovým sledováním Země nebo telekomunikačními družicemi. Asi nejlapidárnější reakci na teorii dutosvěta najdeme ve Švejkovi: „… zeměkoule je dutá a uvnitř ní je ještě jedna, která je větší, než ta nahoře“.

 

Tajuplnost opravdová?

 

My beautiful pictureJsou ovšem na Zemi i místa s „tajuplnými“ lidskými výtvory, místa, která skutečně a nepopiratelně existují. Velká pyramida v Egyptě, například. Kamenný kruh Stonehenge v Anglii. Zemní obrazy na peruánské plošině Nazca. Sochy na Velikonočním ostrově. Centrum kultury Tíwanaku u jezera Titicaca. Železný sloup v mešitě Kutb Minar v Dillí. Opuštěné město Machu Picchu v Andách … Řadu těchto míst jsem navštívil a přemýšlel o tom, proč jsou považována za tajuplná. Proč právě tato místa a ne římské Forum Romanum, Čínská zeď nebo Tádž Mahal? Odpověď není složitá. O těch posledně jmenovaných máme relativní dostatek historických zpráv, psaných informací. Víme, kdo je stavěl, kdy, jak a proč, případně i za kolik. O těch tajuplných víme většinou jen to, že jsou, že prostě existují a nějak vypadají. Tak, jak se dochovaly. Neznáme dobu jejich vzniku, jejich tvůrce, jejich pravý účel a smysl. Nevíme, jakými technickými prostředky byly vybudovány. Nevíme o nich téměř nic. Všechny naše informace pocházejí z doby podstatně mladší, než jsou ty stavby.

Ukázkovým příkladem jsou pyramidy a sfinga v Gíze. Nejstarší celkem podrobný popis pochází od Herodota. Jenže to bylo 5. století před letopočtem. V oné době už dělilo řeckého dějepisce od předpokládaného vzniku pyramid 2500 let, tedy stejná doba, jaká nás dělí od Herodota! Přestože se o staroegyptské civilizaci už ví poměrně mnoho, období pyramid a prvních dynastií Staré říše je stále zahaleno dosti hustou mlhou. V dějinách Egypta se nám po předcházejícím období poměrně primitivní řemeslné výroby jakoby zčista jasna vynořují monumentální architektonická a sochařská díla. Dnes jsou pyramidy důkladně proměřeny, takže kdo chce, může se zabývat číselnou mystikou a s kalkulačkou v ruce objevovat v rozměrech pyramid další a další skryté matematické a fyzikální konstanty. Přání otcem myšlenky.

Pyramidy a jejich účel zůstávají tajemstvím, a toResize of P1120044 jsme u civilizace, která měla své písmo, a to písmo je rozluštěno. Oč horší je stav našich znalostí u kultur a civilizací, které si písmo nevynalezly! A ještě horší u těch, které navíc zanikly dříve, než přišly do kontaktu s antickým, křesťanským nebo islámským světem! Všechno, co o nich víme, jako by plavalo na vodě. Je příznačné, že nedostatek znalostí nás příliš netrápí u poměrně primitivních kultur, zato u těch, které zanechaly monumentální díla, nás to přímo dráždí! Jaksi podvědomě tušíme, že postavit Stonehenge nebo vytvořit sochy na Velikonočním ostrově byl úkol pro dobře organizované společenství technicky zdatných lidí, které není možné zatratit mávnutím ruky. Avšak nevíme, proč se monumentální stavby budovaly – byly to chrámy, hrobky nebo astronomické observatoře? Vědci mnohdy tápou i v základním datování. Neví se nic o morálce, vzdělání a způsobu myšlení tehdejších lidí. Nic o jejich pohnutkách. Známe možná jejich keramiku, textilie, umělecké výtvory, obchodní kontakty se světem. Ale netušíme nic o správním uspořádání, legislativě, náboženství, vládcích a dějinných peripetiích oněch říší.

Velkou, ale z faktického hlediska dosud málo zmapovanou oblastí jsou předkolumbovské indiánské kultury Severní Ameriky. Puebla na jihozápadě USA i obrazové zemní valy na Středozápadě (např. 400 metrů dlouhý Velký had ve státě Ohio) jsou stále opředeny tajemstvím. Široké pole spekulacím nabízejí megalitické památky, rozprostírající se od Skandinávie po Alžírsko. Ze všech těchto vztyčených balvanů a zemních mohyl je jistě nejslavnější kruhová stavba Stonehenge z opracovaných, až padesátitunových bloků doleritu. Nejmladší datování je 1100 let př.n.l., starší fáze stavby se kladou až k datu kolem 3000 př.n.l. Stavba je připisována postupné aktivitě několika starých národů, nejen Keltů, se kterými v Anglii bojovali v pozdější době Římané. Písemné památky žádné, snad pár pověstí, všechny ovšem podstatně mladšího data než stavba samotná, navíc jejich důvěryhodnost je nízká i ve srovnání například se staroindickými eposy.

 

Záhady i pod rovníkem

 

My beautiful pictureKontinentem starých a významných civilizací je Jižní Amerika. Tyto kultury byly vesměs negramotné! Smutek pro historiky a lingvisty, štěstí pro autory spekulativní literatury. Namítnete, že Inkové přece měli uzlíkové provázkové písmo kipú. Tímto „písmem“ se vskutku mohly zaznamenávat zprávy o tom, jak dopadlo sčítání obyvatel říše, kolik měřic kukuřice se sklidilo, kolik bylo vojáků ve zbroji. Nelze si ale představit filozofické traktáty nebo krásnou literaturu předávanou tímto způsobem dalším generacím. Takže „písmo“ opravdu jen v uvozovkách. To, co známe o dějinách říše Inků a její organizaci, pochází z kronik, které podle ústního podání napsali španělští misionáři a míšenci dobyvatelů s Inky (například Garcilaso de la Vega, 1539-1616). Slavné město Machu Picchu neznali ani Španělé, ani tehdejší Indiáni, protože v 16. století už pravděpodobně bylo opuštěné. Srovnáním s dalšími monumentálními inckými stavbami, třeba s pevnostmi Sacsayhuaman a Ollantaytambo, známými z bitev Inků se Španěly, ale zejména se spoustou prostších inckých staveb v okolí Cuzca, na kterých lze sledovat vývoj stavitelské techniky a stylu, nevidím důvod, proč by tyto stavby měly být výtvorem mimozemšťanů.

U starších jihoamerických kultur jsme bohužel závislí pouze na archeologických nálezech a metodách: stratigrafii, typologii, radiokarbonovém datování, fyzikálních a chemických analýzách atd. Tajemstvím zůstává opředeno Tíwanaku (Tiahuanaco), první velká kultura andské náhorní plošiny Altiplano, s centrem na dnešní bolívijské straně jezera Titicaca. Velmi málo se toho ví o peruánské pobřežní říši Chimú, jejíž hlavní město Chan-Chan u dnešního Trujilla je největším předkolumbovským městem v celé Americe a největším hliněným městem na světě. A tak bychom mohli pokračovat.

My beautiful pictureKdyž už jsme v Peru, jistě si nemůžeme odpustit asi nejslavnější tajuplné místo – planinu Nazca a její obrazovou zemní galerii. Není pravda, že to je špatně dostupné místo. Město Nazca má dnes 30 tisíc obyvatel, letiště a napříč inkriminovanou planinou (asi 20 km od města) mezi polovyschlými řekami Rio Nasca a Rio Ingenio vede pan-americká silnice. Od silnice si však proslulých obrazců nevšimnete. Obrázek ještěrky je totiž dlouhý 180 metrů a kondor má rozpětí křídel 130 metrů. Nejlepší pohled na obrazy je z okolních kopců a především z nízkoletícího vyhlídkového letadla. Na pusté, neobydlené ploše bez vegetace o rozloze 400-500 km2 najdeme obrazce „nakreslené jedním tahem“: papouška, pavouka, kolibříka, opici, sovu, strom i různé dlouhé rovnoběžky, mimoběžky, trojúhelníky. Světlé linky obrazců jsou kolem 30-40 cm široké a pár centimetrů hluboké. Není příliš obtížné si během hodiny práce vytvořit vlastní linku nebo menší obrázek. Stačí odstranit tenkou vrstvu tmavého čediče a andezitu ze světlého vápencového a sádrovcového podloží. Tmavé horniny přinesla na planinu dávná povodeň nebo jimi celé území posypal výbuch některé z početných peruánských sopek. Klima oblasti je velmi suché (ročně cca 1 cm srážek) a bezvětrné. Proto obrazce vydržely celá staletí. Jediné, co je narušuje, je činnost amatérských badatelů a kola aut.

Podle Američana P. Kosoka, který obrazce „znovuobjevil“ v roce 1941, a Němky M. Reicheové, která pak jejich studiu zasvětila celý život, šlo o mapu hvězdné oblohy a astronomickou pozorovatelnu. Jiní se přiklánějí k myšlence, že šlo o běžecké dráhy nebo značky pro tanečníky při rituálních slavnostech. Jiná hypotéza spojuje nazcánské obrazce s uctíváním horských božstev, v této pustině jistě spjatých hlavně s představou vláhy a úrodnosti. Další hypotéza praví, že se podél linek napínala vlákna při tkaní látek – linky se rozhodně tímto způsobem alespoň vyměřovaly. Této hypotéze bych i docela rád věřil, protože indiánské látky oblasti Nazca jsou velmi krásné. Už Reicheová si všimla podobnosti mezi designem obrazců a stylizovanými zoomorfními vzory na starém nazcánském textilu a keramice. Stylová podobnost umožňuje datovat gigantickou galerii do období mezi 4. a 7. stoletím n. l. – Podle Dänikena jde o kosmodrom ufonů …

Na pobřeží Pacifiku, asi 200 km od Nazca, My beautiful picturese na úbočí svahu polostrova Paracas nalézá další velký obrazec, vysoký 215 metrů, zvaný Candelabra (Svícen). „Spekulativci“ jej dávají rádi do přímé souvislosti s nazcánskými figurami a tvrdí, že tříramenný svícen směrem k nim ukazuje. Nejenže to není pravda, ale i technické provedení svícnu – jeho „čáry“ jsou široké 8-10 metrů – je úplně jiné, o kresebném stylu ani nemluvě. Tady nám ani paracaské textilie příliš nepomohou, přestože jsou velmi kvalitní a slavné, dokonce o něco starší než nazcánské. O svícnu se nedá s jistotou tvrdit ani to, že vznikl ještě před vpádem Španělů (naopak prý jde o orientační bod námořních pirátů), ani to, že jde o svícen (je to prý symbol Svaté trojice anebo Strom života). Anonymní záhada.

 

Záhady bez konce

 

Počet archeologů a odborných publikací neustále roste do nepřehledného množství. Roste počet uspokojivě vyřešených otázek, ale narůstá i řada dalších otevřených problémů, o kterých před nějakou dobou nebylo ani potuchy. Odpověď na otázku, jak to či ono v historii vlastně bylo doopravdy, nám už asi nemohou dát jakkoliv důmyslné spekulace a zdá se, že ani další více či méně geniální propojení známých faktů a teorií už nevede dál. Pouze nové a autentické archeologické nálezy, pocházející z doby starší, než jsou naše nejstarší zprávy, tedy z doby bližší době vzniku záhady. Vědci musejí hledat nová fakta a důkazy přímo v terénu. „Spekulativci“ řeší nedostatek informací elegantně a po svém, takříkajíc od stolu: fakta a důkazy domýšlejí, smíchávají a vymýšlejí. A potom servírují čtenářům. Na tom není nic špatného. Jedná se jen o to, jestli čtenář ví, zda jemu samotnému jde o poznání pravdy, o skutečnost, anebo o fikci, o zábavné a romantické čtení. Ale to my, dospělí a vzdělaní jedinci, přece víme! Nebo vlastně ne?!

 

Text a foto: autor (World Trend) a archiv autora (Nazca)

 

Další články k tématu: Archeologie v tropických oblastech

 

ZPĚT na články o cestování               ZPĚT na články o umění