Indologický seminář (2025). Z připravované publikace Klasické umění Indie.
Osou chrámu k daršanu
Jak se v době kolem počátku našeho letopočtu proměňovala víra Indů od bohů védských k bohům hinduistickým, tak se obdobně proměňoval také náboženský rituál. Dříve byl ústřední postavou bráhman, příslušník nejvyšší kasty, tedy kněz, který recitoval nesrozumitelné verše starých véd a prováděl zápalnou oběť. Proměňující se indická společnost však stále silněji vyžadovala bezprostřední kontakt s bohem, s jeho podobou. Bráhman i v hinduismu zůstává prostředníkem mezi věřícím a bohem: přijímá od věřících obětiny, nejčastěji potraviny nebo peníze, a uděluje jim požehnání obětním pokrmem (prasád) a také značkou červeným pigmentem, kterou jim vtiskne nad kořen nosu do místa takzvaného třetího oka. Vrcholem uctění boha je ovšem pro hinduistu spatření podoby boha (daršan). Tomu se v architektuře hinduistických chrámů podřizuje přístupová cesta do svatyně a osa celého areálu prochází hlavní svatyní. Podobně jako v buddhismu i v hinduismu však věřící po vstupu do chrámového okrsku nejprve rituálně obcházejí svatyni ve směru hodinových ručiček čili ve směru pohybu slunce po obloze (pradakšina).
Byli to asi Čólové v jihoindickém Tamilnádu, kteří jako první prolomili pradávné dogma jediné přístupové osy chrámového areálu. Airavatéšvarův chrám v Darasuramu (Tamilnád), pojmenovaný podle jízdního slona (váhany) boha Indry, byl stavěn za vlády čólského krále Rádžarádži II. a dokončen v roce 1166.
Jeho největší sloupová síň (mandapa) nemá obvyklý vchod na hlavní ose naproti vstupní bráně (gópuře) na východní straně chrámové nádvoří resp. hrazení (prákáry), nýbrž z jižní strany! Na této kolmé ose je uvnitř umístěn oltář, zasvěcený Mariamman, jihoindické bohyni deště. Teprve v hypostylu mandapy s desítkami pozoruhodně tvarovaných a vyzdobených čtyřbokých pilířů se návštěvník stáčí doleva na hlavní osu směřující k Šivově svatyni (garbze). Toto nové řešení narušuje staré pravidlo přímé osy přístupu, vedoucí ke garbze a daršanu. Nelze pochybovat o tom, že takovou úpravu museli posvětit kněží-bráhmani.
Na jihu Indie však takové uvolnění pravidel není ojedinělé. Podobné řešení jako v Darasuramu, tedy běžné zdůraznění hlavní osy ke garbze vysokou gópurou a poté změna přístupu do chrámové mandapy z kolmé osy, je použito například v Džalakantéšvarově chrámu v pevnosti města Vélúru, který ovšem pochází až z 16. století, z doby Vidžajanagarské říše.
Čólští stavitelé však přinesli do chrámového uspořádání i další inovaci: dvě rovnocenné garbhy na dvou kolmých osách, kterým se podřizuje celá kompozice architektury chrámu. Starší příklad tohoto uspořádání, snad už z 10. nebo 11. století, skrývá centrální část Muruganova chrámu v obci Swámímalai. Dvě téměř stejně velké a skulpturálně stejně provedené garbhy jsou tam postaveny navzájem kolmo jen asi 5 metrů od sebe. Jedna je zasvěcena Šivovi a druhá jeho synovi Muruganovi, který podle legendy právě na tomto místě vysvětloval svému otci smysl posvátné slabiky óm. Obě garbhy jsou ponořeny do hypostylu rozměrné mandapy, která umožňuje rituální obcházení obou svatyní zároveň.
Další příklad dvou svatyní na dvou kolmých osách nalézáme v Karpaka Vinajakarově chrámu v Pillaijarpatti. K původnímu pallavskému skalnímu reliéfu v Ganéšově garbze ze 7. století tam byl chrám rozšiřován v severojižní ose, zatímco nova čólská osa v chrámu byla v 11. – 12. století vedena východozápadním směrem k Šivově garbze. To vše bylo poté za vlády Pándjů a Najáků mezi 13. – 17. stoletím obestavěno sloupovými chodbami a mandapami a oba hlavní směry zdůrazněny vysokými gópurami v hrazení areálu. Taková dějinná kontinuita ve výstavbě velkých tamilských chrámů je velmi typická.
K tématu geometrie chrámových os je potřeba dodat, že jih Indie se nebránil ani dvěma rovnoběžným osám, kdy primární osa protíná Šivovu garbhu a sekundární osa prochází garbhou jeho ženské partnerky, například Mínákší ve stejnojmenném chrámu v Madurai v doméně vlády Pándjů. Dvě paralelní osy jsou vedeny i v hójšalských královských chrámech v Bélúru a Halébídu z 1. poloviny 12. století – na hlavní ose areálů stojí svatyně iniciovaná panovníkem Višnuvardhanou, na rovnoběžně vedené ose pak svatyně zbudovaná královnou Šantala Déví.
Půdorysy upraveny autorem.