Slovinské jeskyně | World Trend

Publikováno v časopisu Travel Digest, 2013 (2), str. 78-79. ISSN 1211-5312.
Zde doplněno o další obrázky a video na konci textu.

Jeskyně, medvědi a Vinnetou

Slovinsko. Malá a nenápadná členská země Evropské Unie, kterou většina Čechů rychle projede cestou k chorvatskému pobřeží Jadranu. Platí se tu eurem a dálniční známky zde mají dost drahé, to víme. Horalé a lyžaři znají také Julské Alpy. Ale co dál?

Nejdříve nás zarazí jeden fakt. Tato země, po dlouhá staletí v těsném kontaktu s antickým Římem i benátskou republikou, má pouze dva záznamy v kulturním dědictví UNESCO. O oba se dělí s dalšími zeměmi: o historickou těžbu rtuti se Španělskem, o prehistorická obydlí na kůlech s lokalitami v ostatních alpských zemích. Vlastní záznam má Slovinsko jen v listině přírodního dědictví, a to Škocjanské jeskyně. Navzdory tomu je ale mnohem známější jeskyně Postojná.

Medvěd odněkud sleduje situaci

Krasové pohoří Sněžnik na jihu Slovinska nenabízí strmé skalní stěny nebo vodopády. Přestože je o trochu vyšší než Krkonoše, nejsou tu ani sjezdovky a horské chaty snadno spočítáme na prstech jedné ruky. Jižní část Sněžniku u chorvatské hranice se pyšní spoustou velikých závrtů, někde jsou bezodtoká údolí, občas i nějaká propast. Závrty jsou jakési povrchové trychtýře, kterými dešťová voda stéká do podzemí. Mnohé z těchto okrouhlých nálevek mají průměr i přes sto metrů. V létě, pod korunami listnatých stromů, byste si jich ani nevšimli a považovali je za obyčejné rokle. Zimní Sněžnik je ideální na několikadenní přechod hor, nocování v přírodě a oslavu Silvestra v tichém lůně přírody. Během zimy tady nepotkáte ani nohu. Lidskou nohu. Čtyřnohých domorodců se rozlehlými horami pohybuje hodně. Pro zvěř jsou však úbočí závrtů nebo škrapová pole (prohloubeniny v podložním vápencovém masívu, vzniklé chemickým zvětráváním) špatně schůdná, stejně jako pro lidi. Chytrá zvířata si proto k promenádě vybírají lesní cesty. Stopy ve sněhu jsou více než výmluvné a nelze je přehlédnout. Stádečka srnčí a jelení zvěře občas i zahlédnete v paprscích nízkého zimního slunce. Medvědi a rysové se vám nejspíš vyhnou. Ale jsou tady! Množství medvědích stop na rozsáhlém území svědčí o přítomnosti možná několika desítek jedinců. Ve škole se učíme o tom, že medvědi přes zimu hibernují. Navzdory tomu se zdá, že na Sněžniku místní huňáči neberou zimní spánek tak doslova. V bukových lesích – a jiné druhy stromů tady vlastně ani nerostou – si možná najdou dostatek bukvic i přes zimu.

Medvěd jeskynní byl, jak je vidět ze srovnání lebek, výrazně větší šelma než dnešní medvěd hnědý. Vyhynul na konci poslední doby ledové před 10-12 tisíci lety.

Intermezzo u talíře

Po čtyřech dnech mrazivé samoty a lesní prázdnoty člověk zatouží po praskajícím krbu a neméně hřejivém lidském slovu. Slovinština je nám z jazyků jižních Slovanů nejbližší. Když nám nalijí „točeno pivo“ a dají k tomu nějaký „jed“ neboli jídlo, berličku světových jazyků vůbec nepotřebujeme. A pokud se poštěstí najít „krčmu“ s domácí kuchyní, o příjemný vlastivědný zážitek je postaráno. Servíruje se sušená šunka „pršut“, balkánský hamburger “pljeskavica“, mleté maso v zelném listu „sarma“, k tomu šťouchané brambory nebo domácí chléb. Zapijeme to pivem Laško a kořalkou macerovanou z mladých výhonků smrkových větviček. Obsluhující panímámě připomeneme, že my Češi jsme byli se Slovinci ještě před sto lety ve společné monarchii, ona s úsměvem prohodí něco o císaři „Franc Jóže“ a Švejkovi a všichni se cítíme fajn a přátelsky naladěni. V zemi, kde se dítě řekne „otrok“ a důchodce „upokojenec“, se nemůže žít špatně!

Kras plný krás

Krasové jevy včetně jeskyní s krápníkovou výzdobou jsou výsledkem činnosti vápence, vody a času. Staletá vytrvalost vody, prosakující a tekoucí podzemím, dala vzniknout jeskynní nádheře. A ve Slovinsku je jeskyní bezpočet. Slovinský kras je prototypem všech krasových území na světě. Srážková voda mizí v závrtech a puklinami ve vápenci stéká do podzemních řek. Ty se v některých místech dostávají vyvěračkami na povrch a za pár kilometrů zase mizí ponorem zpět do podzemí. Povrchové úseky mají různá jména, přestože jde někdy o tentýž tok. To se ale vypátralo až v 19. a 20 století, takže různá místní jména řekám zůstala. Některé vodní toky takto změní svou identitu i čtyřikrát, než se většina z nich setká v řece Ljublanica, vlije se do Sávy a s ní odteče do Dunaje.

Jeskyňáři jsou zvyklí na nejrůznější slaňování a plazení. Jeskynní chodba výšky lidské postavy, navíc vodorovná a bez bahna, je pro ně pětihvězdičkovým luxusem.

O jeskyni v Postojné už byla zmínka: její sláva, trvající už 200 let, i podzemní vybavení pro turisty včetně vláčku z ní dělají během letní sezóny úplný Václavák. Podzemní systém sálů a chodeb je naštěstí tak veliký, že do některých částí mohou návštěvníci je v omezeném množství a na speciální objednávku. To platí i o jeskyni Otoška jama, v níž se natáčely některé scény filmů o Vinnetouovi. Prohlídka v malé skupince přátel má své kouzlo, zvlášť když průvodce nikam nespěchá. Stalaktity, stalagmity, stalagnaty, sintr, brčka …, lovím v paměti zasuté pojmy. Výzdoba stropů je úžasná a vypadá jako šlehačkový dort. Některé stalagmity připomínají moderní abstraktní plastiky. „Ročně sem přijde jen asi 200 lidí, vesměs fanoušci Vinnetoua“, říká průvodce.

K základnímu vybavení do jeskyně patří svítilna s dlouhou výdrží, přilba a holínky. Strach ze tmy a uzavřených prostor musíte zanechat na povrchu.

Celý den v podzemí

Vydatnější túrou na celý den do podzemí je Križna jama. Alozj Troha v ní průvodcuje už 30 let. Dává nám overaly, svítilny, holínky. Nejdříve sestupujeme jeskyní k podzemní řece, tam už jsou připraveny nafukovací čluny. Ani podzemí není úplně bez života. Obdivujeme jeskynní pavouky a na kameni přisedlé miniaturní mlže, jejichž schránky nejsou větší než dva milimetry. „Při fotografování spících netopýrů na ně nedýchejte. Začali by se probouzet a obnovování životních funkcí je stojí spoustu energie“, poučuje Alojz. Na člunech proplouváme pohádkovým světem jezírek a krápníkových ostrůvků. Nesčetněkrát z člunu vylézáme a přenášíme ho na další jezírko. Po dvou hodinách a skoro dvou kilometrech jsme u vodní kaskády a skupiny stalagmitů jménem Kalvárie. Chceme pokračovat za ni. „Dál nemůžeme, jste příliš těžcí. Poškodili bychom dno řeky nebo člun“, rozhoduje Alojz. Marně argumentujeme vahou akumulátorů jeho svítilen. „Ne, psal jsem vám e-mailem, že 4 osoby maximálně 320 kilo“, uzavírá diskusi Alojz.