Indologický seminář AK (2022).

 

Architektura hinduistických chrámů:

dva nebo tři slohy?

 

Aleš Krejčí

 

Úvod

V literatuře a internetových zdrojích, pojednávajících o historickém vývoji architektonických stylů hinduistických chrámů ve středověku, se dodnes občas setkáváme se základním dělením na tři slohy: nagara (ze sanskrtu: město), dravida (podle jazykové skupiny etnik) a vesara (ze sanskrtu: mezek, mula). Takové dělení vychází ze staré védské nauky o architektuře, tradované v textech Vastu šástra. Jinde bývají jmenovány slohy jen dva: nágarský sloh je spojován s hinduistickými chrámy severní Indie, drávidský sloh s jižní Indií.

 

Vymezení nágarského a drávidského slohu

 

Oba slohy se svými odlišnými stavebními prvky projevily v poguptovském období, tj. mezi 6. a 8. stoletím. Jejich základní rozlišení je dáno tvarem čtyřboké věže, vztyčené nad čtvercovým půdorysem vnitřní svatyně (garbha-griha). Tato věž je architektonickým prvkem, který v celkovém pohledu na chrám zvenčí jasně zvýrazňuje místo, pod nímž se nalézá samotné srdce celého svatostánku, tedy hlavní svatyně nebo, chceme-li, hlavní oltář se symbolem nebo vyobrazení božstva, kterému je chrám zasvěcen. V severním nágarském (indo-árijském) slohu se čtyři hrany a stěny věže s rostoucí výškou postupně zakřivují a přiklánějí k vertikální ose; na vrcholu pak bývá umístěn diskový kámen s vertikálními rýhami (amalaka) a nad ním špičatá makovice (kalasa) jako symbolická nádoba na božský nápoj nesmrtelnosti (amrita) – obr. 1. V jižním drávidském slohu jsou hrany a stěny věže rovné ve tvaru jehlanu (vimána), vrcholícím kamennou helmicí či “kopulí”, která ovšem není dutá a někdy má zvýrazněné sbíhající se čtyři hrany, jindy osm hran nebo jinou plastickou výzdobu (samotnou tuto helmici Indové nazývají také šikhara, ale nezaměňujme ji s nágarskou věží) – obr. 2. Oba typy věží, šikhara i vimána, bývají bohatě reliéfně zdobené v přesném řádu, často opakováním zmenšenin tvaru věže na jejich stěnách nebo hranách; stěny vimán bývají dekorativními prvky prolamovány hlouběji, tj. ve větších objemech, ve stupňovitých patrech (tala). Nágarský sloh se pak ještě dělí na několik regionálních variant, nejznámější z nich jsou styl bundelkhandský (Khadžuráho) a uríský (Bhuvanéšvar, Konárak).

Khajuraho Lakshmana temple 10 stolPattadakal Virupákšův chrám 8 stol

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 2  Vimána Virupákšova chrámu v Pattadakalu
            (dynastie Čálukjů, 8. stol.).

 

Obr. 1   Šikhara Lakšmanova chrámu v Khadžuráhu (dynastie Čandélů, 10. stol.).

 

Vésarský sloh – vymezení geografické a historické

 

Problémem je vymezení vésarského slohu jako svébytného třetího slohu hinduistické chrámové architektury. Bývá zeměpisně spojován se střední Indií. Někteří badatelé vztahují etymologický původ tohoto označení k soumarům, kteří putovali se svými náklady přes rozsáhlé a řidčeji obydlené planiny vnitrozemí střední Indie – Dekánské plošiny. Jiní nalézají spojení slova vesara se střední Indií odvozením ze sanskrtského višra (území na dlouhý pochod). Obojím je dáno, byť poněkud vágně, geografické vymezení tohoto slohu. Někteří historici umění kladou rovnítko mezi názvy sloh vésarský a sloh čálukjovský [1], který se váže ke jménu dynastie Čálukjů z Badámí (vládli 543-753) v dnešním státě Karnatáka. Ti však na vrcholu své moci za vlády Pulakéšina II. (609-642) ovládali i území dnešních států Maharáštra, Telangana a Andhrapradéš [2]. Další autoři poukazují na stylovou kontinuitu vésarského slohu s pozdějším stylem Západních Čálukjů v severní Karnatáce a Goa (vládli z Kalyani, 873-1189), zvaným též gadagský podle dnešního okresu Gadag, a také i stylem hójšalským ve střední a jižní Karnatáce (podle dynastie Hójšalů, 1026-1343) a stylem dynastie Kakatijů (vládli z Warangalu, 1163-1323) ve státech Telangana a Andhrapradéš. Tím se vésarský sloh lépe vytyčuje zeměpisně (obr. 3), ovšem na velikém území, které výrazně zasahuje do sféry slohů nágarského i drávidského, a časově, ovšem nyní pokrývá prakticky celý dějinný úsek vývoje hinduistické sakrální architektury. Vůbec nejstarší dochované sakrální památky hinduismu se totiž datují do 5. století, stylový vývoj na severu vrcholí a uzavírá se ve 13. století s expanzí islámu. Na jihu se v dalších stoletích pouze zvyšovala výška vstupních bran hrazených chrámových areálů (gópura) na úkor výšky vimány, nyní někdy na obdélném namísto čtvercového půdorysu, a velké chrámy zejména v Tamilnádu přistavovaly další a další koncentrická pravoúhlá hrazení “chrámových měst”.

mapa   

Obr. 3   Mapa průniku nágarského a drávidského slohu.

Ovšem je tu několik matoucích skutečností. Vůbec nejsevernější příklad drávidské vimány nalezneme na slavném monolitickém Kailasanáthově chrámu v Ellóře z 8. století, hluboko ve státě Maharáštra, kde se nemluví drávidským, nýbrž jedním z indoárijských jazyků. Naopak v 600 kilometrů jižněji položeném čálukjovském městě Pattadakalu v Karnatáce najdeme v chrámovém okrsku ze 7. – 8. století asi nejjižnější příklady nágarské šikhary (Galaganáthův chrám aj.) – Pattadakal je pravděpodobně také jediná lokalita v Indii, v níž jsou vedle sebe chrámy chrámy severního i jižního slohu ze stejné doby [3]. Podíváme-li se na mapu Indie, je zmíněný plošný průnik nágarského a drávidského slohu tak rozsáhlý, že čálukjovské chrámové stavby 6. – 8. století lze vnímat spíše jako dědictví a reflexi architektonických stylů jejich sousedů na severu (říše Guptovců, 319-550) i jihu (říše pozdních Pallavů, 556-731) než jako svébytný sloh, který by do vývoje vnesl zcela nové prvky, později zdomácnělé. Tím se nijak nesnižuje originalita rané čálukjovské architektury, která se možná už v 6. století inspirovala půdorysy buddhistických klášterů (vihára) a svatyní (čaitja) při stavbě některých chrámů v Aihole, nazývaném někdy jako “kolébka indické (myšleno hinduistické) architektury” – tyto experimenty však nedošly pokračování. 

 

Vésarský sloh – vymezení stylové

 

Hledejme nyní stylové odlišnosti, kterými by se vésarský sloh jasně odlišil od nágarského a drávidského. Opět tápeme. Někteří autoři [4] tvrdí, že věž vésarského chrámu je odvozena z tvaru nágarské šikhary a drávidských zdobných prvků. Jiní naopak tvrdí [1], že vésarské věže sledují drávidský tvar co do stupňovitosti, avšak patra (tala) nejsou tak zvýrazněna a jsou bohatěji zdobená. Další [5] zdůrazňují fakt, že uvnitř vésarských chrámů není zřízena chodbička kolem garbhy. Všichni propagátoři vésarského stylu však uvádějí jako příklady chrámy z pozdějšího středověku 11.-13. století, nikoliv z formativního období vlády Čálukjů z Badámí (viz výše). Časté je kladení rovnítka mezi styl vésarský a hójšalský, který spadá právě do 11.-13. století. Opakovaným argumentem je hvězdicovitý půdorys (trikuta) slavných hójšalských chrámů v Halebídu a Sómnáthpuru (obr. 4), se kterým se ovšem setkáváme i v chrámové architektuře Západních Čálukjů, například v Kedaréšvarově chrámu v Balligavi (cca 1070). 

Chennakesava_temple,_Somnathapur 13 stolDoddagaddavalli chrám Lakšmí 12 stol

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 4   Půdorys Čennakéšavova chrámu         Obr. 5   Střechy kadamba, chrám Lakšmí v Doddagaddavalli
v Sómnáthpuru (dyn. Hójšalů, 13. stol.).                          (dynastie Hójšalů, 12. stol.).
                                                                                                     

V tomto období se gadagský i hójšalský styl vyznačuje pyramidálními, tj. drávidskými jehlancovými tvary věží, avšak s méně výraznými patry a zato početnějšími vrstvami méně zdobných říms. Tento typ zastřešení, nejen chrámových věží, nýbrž i chrámových síní (mandapa) se nazývá kadamba podle dynastie Kadambů v Karnatáce (vládli 345-525), z jejichž doby však nemáme žádný dochovaný svatostánek, původní konstrukce ze dřeva se nedochovaly. Jejich nástupci Čálukjové z Badámí na tento typ zastřešení nijak výrazně nenavázali, naopak absorbovali tvarosloví nágarské a drávidské. K dědictví střechy kadamba přihlásili znovu až Západní Čálukjové a Hójšalové v 11.-12. století (obr. 5), v této době byl však tento typ zastřešení už hojně využíván na mandapách chrámů v Uríse (pida deul) i jinde na severu.

 

Závěr

Vésarský sloh je tedy vágně definován jako pozdně čálukjovský nebo hójšalský styl. Podobně konfúzní jsou názory různých autorů na typologie vésarských sloupů a dalších architektonických prvků. Z pohledu jasně definovaných prvků sakrální architektury indického severu (Khadžuráho) i jihu (Kánčípuram, Pattadakal) se nám vésarský sloh jeví spíše jako eklektický směr, který na diváka působí více jednotlivými prvky plastické výzdoby než celkovým vizuálním účinem. Věž kadamba jako jeho dominantní prvek má ve srovnání s klasickou vimánou nebo šikharou nižší estetickou kvalitu a méně monumentality. Vésarské inovace klasických slohů zůstaly omezeny geograficky i dobově na pozdně čálukjovská a hójšalská dominia a neovlivnily výrazněji indickou chrámovou architekturu v jiných oblastech ani v pozdějších obdobích. V tomto smyslu se lze přiklonit k názoru, že v hinduistické architektuře stačí rozeznávat dva hlavní slohy, zatímco vésarský či hójšalský styl je jen jakýmsi regionálním a dobovým amalgámem severního a jižního slohu [6]. Tento “mix” je vlastně už obsažen v samotném významu slova vesara = mula, tedy kříženec. A to při vší úctě k hójšalským skvostům v Halebídu, Belúru a Sómnáthpuru.

 

Literatura

[1] Cole Emily (Ed.). The Grammar of Architecture. Ivy Press, East Sussex, 2002. ISBN 978-0821227749 (česky Průvodce architekturou. Svojtka & Co., Praha, 2018. ISBN 978-80-256-2358-9, ss. 40-53)

[2] Zbavitel Dušan. Starověká Indie. Panorama, Praha, 1985. 11-038-85

[3] Sundara A. Pattadakal. Archaeological Survey of India, New Delhi, 2008. ISBN 978-81-904866-1-3

[4] Bharti Sushant ‚Chaitanya‘. Introduction to Vesara Temple Architecture. Dostupné z https://www.indica.today/quick-reads/introduction-vesara-temple-architecture/

[5] Jajoo Priyanshi. Vesara and Hoysala Style of Temple Architecture. Dostupné z https://glimpsesofhistory.com/vesara-and-hoysala-style-of-temple-architecture

[6] Pijoan José: Dějiny umění, sv. 4. Odeon, Praha, 1979. Str. 232. ISBN 80-7176-956-8

 

Foto: autor, Google Earth (obr. 3)

 

Další články k tématu:     nágarský sloh     indická monolitická architektura

 

ZPĚT