Zápotočná

Au pair v anglické rodině

 

Andrea Zápotočná

 

 

          Esej na téma interkulturní komunikace v praxi je zaměřena na můj šestiměsíční pobyt ve Velké Británii, kde jsem působila jako au pair v anglické čtyřčlenné rodině. Většina au pair tráví převážnou část svého času pouze s dětmi. Já jsem měla to štěstí, že jsem byla vždy i v přítomnosti dospělých a mohla jsem díky této zkušenosti blíže poznat typický život anglických rodin, jejich kulturu a zvyky. Začátky nebyly jednoduché. Dokážete si představit odjet od své rodiny a svých blízkých, do cizí země, k cizí rodině a naučit se žít v odlišné kultuře, než kterou doposud znáte? Byl to pro mě velký krok, ke kterému jsem potřebovala hodně odvahy.

          První kontakt s rodinou byl pouze jeden video hovor a to bylo víceméně vše. Je vůbec možné udělat si správný úsudek o člověku, s kterým se bavíme pár minut? Pár minut, které jsou rozhodující a které mohou toho tolik ovlivnit. Řekněme si upřímně, že ani deset telefonátů by nám nepomohlo k tomu někoho poznat. Britská rodina i já jsme se rozhodovali na základě vzájemných osobních údajů, jednoho dopisu a video hovoru. Je tohle opravdu dostačující? Říká se, že bychom neměli soudit podle prvního dojmu. Ale právě první dojem a intuice hrají důležitou roli v rozhodovacím procesu. Obdivuju lidi, kteří si do své domácnosti pustí někoho cizího. Byli byste toho schopni? Otevřeli byste dveře cizímu člověku? Dokázali byste mu vůbec důvěřovat? V dnešní době je opatrnosti zcela na místě. Sama si nejsem jista, že bych chtěla mít pomocnou sílu ve svém domově. Na druhou stranu, kam bychom to dopracovali, kdybychom nebyli otevřeni takovýmto možnostem a zkušenostem? Jakým směrem by se rozvíjela společnost, kdybychom se všichni uzavřeli a nikoho cizího k sobě nepustili a nepodporovali nové projekty? Jít za hranice svých možností, to je to, co nás žene kupředu.

          O Angličanech se říká, že jsou chladní a odměření, že se snaží vyvarovat fyzickému kontaktu, jako je podání ruky, líbání na tvář apod. Nemohu s tím zcela souhlasit. Už od mého prvního setkání s rodinou jsem byla velmi překvapena, že na mě čekali s otevřenou náručí, po které následovaly uvítací polibky na tvář. Byla to jejich snaha, abych se u nich necítila tak cizí? Chovali by se stejně i k někomu jinému? Ať už pravda byla jakákoli, velmi mi jejich vřelé a přátelské přivítání v prvních chvílích pomohlo zbavit se stresu z nového prostředí a smutku po domově. Nejvíce jsem se bála jazykové bariéry. Před odjezdem do Velké Británie jsem k angličtině neměla příliš dobrý vztah. Byl to jeden z důvodů, proč jsem toužila odcestovat. Byla jsem přesvědčena, že když budu alespoň chvíli žít v cizině, kde budu obklopena pouze angličtinou, budu nucena se nějakým způsobem dorozumět a můj postoj se změní. Někteří lidé tvrdí, že k tomu, aby se člověk naučil cizí jazyk, není potřeba odjet ze své rodné země. Ano, gramatiku a slovní zásobu se lze naučit, ale co hovorový jazyk, přízvuk a kulturní zvyky? Dají se získat takové znalosti na dálku? Myslím, že ne. V mém případě byl odjezd velmi prospěšný. Nikdy bych neztratila zábrany mluvit před ostatními cizí řečí. Pravděpodobně mi v tom pomohla i podpora okolních lidí, kteří od začátku mého pobytu chválili moji úroveň angličtiny. Přestože jsem sama dobře věděla, kolik dělám chyb a jakým způsobem komunikuji. Nedokázala jsem vyjádřit, co bych v češtině chtěla. Říkala jsem si, jestli to je jejich část přetvářky nebo to myslí opravdu vážně. Až později jsem si uvědomila, proč všichni ze začátku tvrdili, jak mi angličtina jde. Nebylo to jen kvůli tomu, že mi chtěli zvednout sebevědomí a podpořit mě, abych se rozmluvila. Hlavní důvod byl zcela jednoduchý. Britové jako rodilí mluvčí jednoho z nejrozšířenějších jazyků světa nemají potřebu se učit další cizí řeč. Stačí jim vědomí toho, že se všude dorozumí, tím ztrácí motivaci a důvod učit se. Umět jiný jazyk než ten svůj rodilý je pro ně naprosto nepochopitelné a velmi komplikované, nechtěli by vynaložit tolik úsilí. Samozřejmě, že existuje mnoho lidí, co je schopno se dorozumět i jinou řečí, ale většina lidí, s kterými jsem se v Británii setkala, zastávala názor, že umět anglicky jim k životu stačí. Je důvodem pouze jejich lenost a pohodlnost nebo nízká cílevědomost?

          Angličané mají zvláštní zvyklost při každém pozdravu se zeptat, jak se máte. Nejedná se ale o upřímnou otázku, kterou by chtěli projevit sympatie a zájem o vaši osobu. Je to spíše řečnická otázka, na kterou ani většinou nečekají odpověď, protože nesměle dál pokračují ve svém proslovu. Je slušnost zeptat se na to samé na oplátku, ale v některých případech jsem měla menší problém to vůbec stihnout. Člověk musel mít dobrý postřeh a automaticky odpovědět v co největší rychlosti. Při prvním setkání to pro cizince, který se s tím dříve nesetkal, může být velmi matoucí. Když se někdo po pozdravu zeptá, jestli jste v pořádku, mnozí z nás by jistě začali přemýšlet, co v pořádku není. Ale to je špatná odpověď. Věřím, že při záporné odpovědi by Angličan znejistěl a vyvedlo by ho to z míry. Vždy jsem se snažila odpovědět: „Děkuji, mám se dobře a vy?“, ale ve většině případů jsem nikdy odpověď nedostala. Proč se tedy snažit odpovědět, když nikoho nezajímá reakce? Zřejmě je zbytečné hledat hlubší smysl a měli bychom to přijmout jako nedílnou součást jejich pozdravu.

          Britové jsou velmi odlišní nejen ve svém vyjadřování, ale i ve svém chování na rozdíl od Čechů. Český národ je přímý, říká své názory, jedná narovinu, možná občas až příliš zbrkle. Naopak Angličané jsou tak diplomatičtí, že za každé situace se chovají slušně, mile a přátelsky, i když nesouhlasí s tím, co děláte nebo co říkáte. Po pravdě sama nevím, co je lepší. Jestli udržovat dobré vztahy a vyvarovat se případných konfliktů za cenu přetvářky nebo vyjádřit svůj nesouhlas a nesympatie i za cenu vzniku konfliktu. Řekla bych, že ideální je zvolit zlatou střední cestu. Nutnost předstírat potká v životě každého z nás a zřejmě se tomu nevyhneme, ať už je to v zaměstnání či někde jinde. Ale přetvářka Britů, byla pro mne velké sousto a zklamání. Po nespočet situacích, kdy jsem viděla na vlastní oči, že všemu a všem přitakávají a následně za jejich zády říkají úplně něco jiného a jejich činy kritizují, bylo na mne příliš. Co je vlastně opravdové? Bylo jejich chování ke mně upřímné nebo to byl jen jeden z jejich hereckých výkonů? Stále jsem například nepochopila, proč zaměstnávali člověka, který svou práci odváděl na 50 % a dostával za to nadprůměrné peníze. Jeho nedostatků si všichni byli vědomi, ale místo toho, aby čelili přímé konfrontaci, raději jeho práci vylepšovali sami. Český občan by nikdy nepřipustil, aby někdo odváděl podprůměrnou práci, za kterou by mu on ještě musel platit mimořádně vysoký plat. Je to otázka peněz, pohodlí, lhostejnosti nebo strachu z konfliktu?

          Výhodou jisté přetvářky je slušné a milé chování a to za jakýchkoli podmínek. Nejen u známých a přátel, ale také například u zaměstnanců i v obyčejném supermarketu. Ten pocit, když jdete nakupovat, stojíte u pokladny a nesedí tam zamračená paní prodavačka, která evidentně svoji práci nenávidí a počítá minuty, až bude moci jít domů, je k nezaplacení. Ve Velké Británii vše funguje jinak než u nás. Všichni jsou milí, vstřícní a vypadají, že je práce opravdu baví a naplňuje, i když to možná není pravda a jen předstírání, rozhodně to na okolí působí pozitivním dojmem. V tomto směru se ještě máme hodně co učit a v čem se zlepšovat.

          Mezi další rozdíly britské a české domácnosti musím zmínit dodržování tradic, ať už běžných křesťanských svátků, kde největší rozdíl je o velikonočních svátcích. Českou tradici nikdo z Angličanů nepochopil a zřejmě ani nepochopí. Naopak Češi by pravděpodobně na tolik neporozuměli obyčejnému posílání blahopřání, v kterém se Britové opravdu vyžívají. Gratulace posílají k jakékoli bizarní události například přání k brzkému uzdravení vašeho domácího mazlíčka apod. V Británii najdete velké množství obchodů určených pouze pro blahopřání. V porovnání s českým papírnictvím je to opravdu markantní rozdíl. Vzhledem k dnešní moderní době a technologickému pokroku, kde převládají sociální sítě, posílání přání Britové překvapivě stále dodržují. Je to hezká tradice nebo jsou to vyhozené peníze? Další projev britské přetvářky a slušnosti?

          Každý národ má své pro a proti, v některých záležitostech se shodují, v jiných zase rozcházejí. Když se ohlédnu zpět za strávenými šesti měsíci ve Velké Británii, musím říci, že to byla jedna z nejlepších rozhodnutí, co jsem v životě udělala. Za největší úspěch považuji získání sebevědomí komunikace v cizím jazyce a schopnost se adaptovat v jiném prostředí. Otevřelo mi to oči, rozšířilo obzory. Poznala jsem svět zase z trochu jiné perspektivy.

 

 

ZPĚT