Studenyak

 

Interkulturní komunikace: křesťanství a islám

 

Irina Studenyak

 

Křesťanství a islám představují dvě největší světová náboženství, kdy se ke křesťanství hlásí 32 % světové populace (2,2 mld.) a islám je na druhém místě s 23 % (1,6 mld.). Už jen tato čísla jasně hovoří o potřebě efektivně komunikovat. Nicméně, paradoxně, i přesto, že obě náboženství pocházejí a navazují na židovskou tradici a mají tedy stejné kořeny a podobné základy, komunikace mezi nimi poněkud vázne.

Ve stínu aktuálních událostí, kdy v posledních několika letech vznikl a rozšířil svou působnost tzv. Islámský stát (IS), teroristická jednotka hlásící se k muslimskému náboženství, a Evropou jen za poslední zhruba měsíc otřáslo několik nábožensky motivovaných teroristických útoků včetně v hlavních evropských městech Bruselu a Paříži, otázka efektivní komunikace mezi islámem a křesťanstvím nabývá stále více na významu.

O to důrazněji, připočteme-li k těmto událostem také fakt, že do Evropy, tradičně křesťansky orientované, za poslední rok přišlo přibližně 2 miliony lidí z Blízkého východu, převážně muslimského vyznání. Již dnes toto působí nemalé potíže v komunikaci, především v Německu. Způsob začlenění a integrace těchto nově příchozích do křesťanské tradice naší evropské kultury zůstává nadále otázkou, kterou neumíme dost dobře řešit, a způsoby efektivní komunikace se stále hledají.

Problematická je také situace v Africe. Zde náboženské skupiny ve jménu islámu nemilosrdně masakrují mačetami apod. celé křesťanské vesnice. Nejznámější z těchto skupin je Boko Haram, která operuje převážně v Nigérii a která se také hlásí k teroristickému Islámskému státu. Boko Haram vede v Africe svatou válku džihád ještě brutálnějším způsobem, než jaké jsou útoky v Evropě. Boko Haram v roce 2014 uneslo kolem 276 mladých dívek, převážné křesťanského vyznání, které následně pravděpodobně prodalo do sexuálního otroctví. V Súdánu pod vedením prezidenta Omara al-Bašíra je konverze z islámu ke křesťanství trestána smrtí a křesťané jsou pronásledováni, vězněni a zotročováni v systematické genocidě vůči ne-muslimům.

Naproti tomu konverze opačným směrem je v Africe zřejmě poměrně běžným jevem. Nejen v případě přímého donucení autoritativním systémem. Misionáři při misionářských misích v Africe pozorují fenomén, o kterém se veřejně příliš nemluví. Jedná se o polygamii. V Africe má mnohoženství hlubokou kulturní tradici a nepojí se s přílišnou sexualitou nebo nenasytností, spíše naopak, ukazuje šlechetnost muže, který se dokáže postarat o více žen, aby nezůstavaly samy (např. po ovdovění). Islám polygamii přijímá, kdežto křesťanství ji rázně odmítá. Z tohoto důvodu afričtí křesťani, leč často neradi, přestupují k islámu, neboť to více vyhovuje jejich tradičnímu způsobu života. Stěžují si také, že s nimi mnohoženství není probíráno křesťanskými misionáři působícímí v jejich oblasti, i přesto, že je tato otázka velmi tíží. Když otevírají téma mnohoženství a argumentují, že Starém zákoně je mnohoženství poměrně běžné a nikde v Bibli není zakázáno, pozorují podrážděnost a potlačovaný vztek misionářů. Zjevná neschopnost komunikace náboženství v důležitých životních otázkách způsobuje ztrátu věřících a jejich přechod k náboženství, které je v některých aspektech vstřícnější.

Misionářství jako takové také předkládá otázky ohledně sama sebe a míry jeho oprávněných principů. Misionářství je poměrně úzce spjato s kolonialismem, kdy zrhuba v 16. – 20. století politická expanze zádpadního světa do jiných koutů s sebou přinášela náboženství, které často razantně a nekompromisně „převychovávalo“ původní obyvatele ke „správnému“ myšlení a víře a netolerovalo místní kulturní ani duchovní dědictví, v tzv. proselytismu. Z toho důvodu, jako například v Africe, existují rozpory mezi západním myšlením odraženým v přineseném náboženském myšlení a lokálním myšlením a způsobu života. Jako výsledek jsou po světě roztoušené menší či větší ostrůvky uskupení, kam kulturně ani historicky křesťanství nezapadá a je menšinové, a následně po odchodu silného západního vlivu je napadáno a brutálně „převychováváno zpět.“ Z hlediska komunikace je misionářství v podstatě poměrně velkým selháním, neboť převýchova a konverze lidí k vlastnímu způsobu myšlení je jednodušším způsobem udržení moci a kontroly než komunikace s místním myšlením a principy původního obyvatelstva.

Ještě extrémnějším způsobem komunikace mezi křesťanstvím a islámem byly křížové výpravy, kdy papež Urban II. v 11. století nařídil vojenský zátah proti muslimům a dalším nevěřícím. Křížových výprav se nakonec uskutečnilo celkem devět v rozmezí dvou století a jednalo se o násilnické, brutální boje a vydrancování cizích zemí v okolí Evropy. Moderní politika George Bushe mladšího, kdy více než 10 let vojensky okupoval Irák a Afghánistán po událostech 11. září 2001, je někdy označována za 10. křížovou výpravu.

Je tedy zřejmé, že na obou stranách, jak na té islámské tak křesťanské, proběhly a stále probíhají velmi agresivní způsoby komunikace, které stály životy mnoha lidí a nejspíše nic nevyřešily, neboť stále tápeme, jak spolu účinně komunikovat. Je také jasné, že jak v křížových výpravách tak v dalších případech sehrály hlavní roli politické zájmy a náboženství mělo spíše úlohu záminky a bylo v podstatě využito. Nicméně křesťanství a islám existují bok po boku již 1400 let, od vzniku islámu v 7 stol. n. l. Jak tedy celou tuto dobu tato dvě přední světová náboženství spolu komunikovala? Celou dobu jenom válčila?

 Je s podivem, jak je možné, že brutalita nabývala a nabývá takových rozměrů, když uvážíme fakt, že obě náboženství vyznávají stejného boha a v obou svatých knihách, v bibli i v koránu, stojí, že jejich následovníci by měli ctít a milovat bližního svého a v případě koránu, že by měli respektovat následovníky svatého písma, rozumí se židy a křesťany, a polemizovat s nimi pouze mírumilovně.

Častým vysvětlením, proč islám zaujímá tak brutální postoj (zejména) vůči křesťanství, bývá zmiňováno údajné nařízení Koránu muslimům bojovat proti nevěřícím nebo nesprávně věřícím všemi možnými prostředky a šířit islám jakožto hlavní smysl života, tj. vést tzv. svatou válku džihád, kdy obětování vlastního života pro šíření islámu a odstranění co největšího počtu „nevěřících“ je nejvyšší poctou se slibovanou štědrou odměnou v posmrtném životě. Toto hlášení je opět politicky motivovaným výkladem Koránu muslimskými duchovními představiteli. Je tedy otázkou, zda náboženská komunikace není přeci jen pouze odnoží politické komunikace. Nebo do jaké míry mluvíme o náboženské komunikaci a do jaké o politické. V Evropě se nám již podařilo světský stát a naboženství od sebe poměrně úspěšně oddělit, nicméně v případě islámu je náboženství stále úzce spjato s politickou mocí a vládnoucím systémem.

Přestože tvrdíme, že jsme v západní Evropě úspěšně oddělili světský život od náboženského, naše světské časopisy a mediální agentury se nezdráhají poměrně razantním způsobem vyjadřovat k náboženským otázkám. Mluvím teď o karikaturách, které vedly k vlně ohořčení a zklámání spolu s pocity zlosti ze strany muslimů, kdy jejich prorok Mohamed, jako pro nás Ježíš, nebo alespoň pro věřící křesťany, byl vyobrazen s bombou v turbanu. Nejen, že muslimové mají podstatně jiný smysl pro humor, který jsme nepochopili a netolerovali, také jsme je urazili a odmítali se následně omluvit. Nepochopili jsme zásadním způsobem hodnoty našich sousedů a když jsme byli na toto upozorňováni, brali jsme to na lehkou váhu a nechtěli jsme se v naší komunikaci poučit. Místo toho bojujeme za svá práva svobody a svobodného slova. Možná jsme se v našem liberalismu dostali příliš daleko, kdy nechceme vidět a tolerovat myšlení a pocity jiných kultur. Jedná se z naší strany o sobectví a selhání v komunikaci, kterou stále tvrdohlavě nechápeme.

I přes všechny konflikty a zmiňované problémy moderního světa v komunikaci, existují místa, kde po dlouhou dobu žijí lidé muslimského a křesťanského vyznání bok po boku. Bylo tomu tak po více než tisíc let v horách Libanonu, kde vedle sebe žili šíite a sunité spolu s katolíky a prostestanty; ve Španělsku, zejména v Andalusii, v důsledku rozšíření Osmanské říše a dalších vlivů ze severní Afriky po staletí žili a stále žijí vedle sebe muslimové a křesťané; v Egyptě, v centru muslimské vzdělanosti s Káhirou, městem tisíce minaretů, se nachází největší křesťanská minorita v arabském světě, která čítá přibližně 10 – 15 % obyvatelstva; v Indonésii, ve státě s největším počtem muslimů na světě, také žije okolo 10 % křesťanů. Přes některé konflikty, které se zde odehrávají, je nicméně patrné, že muslimové a křesťané přeci jen dokáží žít vedle sebe v míru a pospolitosti. Jak to tedy funguje? Můžeme na těchto základech stavět pro budoucí směřování naší komunikace?

Odpověď není jednoduchá. Nicméně mnoho světových duchovních vůdců chápe význam úsilí o komunikaci mezi islámem a křeťanstvím a stále se snaží o vzájemné porozumění. Z tohoto důvodu také vzniklo nemálo organizací a mezinárodních konferencí na podporu dialogu mezi islámem a křesťanstvím, jako například v Dubaji v roce 2013 (více na http://www.muslimchristiandialogue.org/2013). Nemalé zásluhy na mezinárodním poli komunikace mezi náboženstvími a na posílení míru a tolerance měl také papež Jan Pavel II, který se v roce 2001 stal prvním papežem, který navštívil mešitu. Tyto snahy prohlubovat vzájemné pochopení nadále pokračují a snad v budoucnu přinesou větší stabilitu. Pro naplnění těchto vizí je z velké části potřeba ochota duchovních vůdců obou náboženství komunikovat svaté texty v duchu hodnot tolerance a vzájemného respektu, redukovat strach a posilovat edukaci na obou stranách.

Problémy s komunikací nicméně ilustruje velmi dobře situace Židů, kteří položili základ monoteismu, křesťanství a islámu. Po dvou tisíciletích roztroušení po celém světě v tzv. diaspoře vzniká po 2. světové válce roku 1948 Izraelský stát, kde dnes žije přibližně polovina světové populace židů. Po tisíciletém utlačování, holokaustu a pogromách v cizích zemích se židé rozhodli, že nemohou již nadále takto žít a potřebují vlastní koutek bezpečí na světě. Netolerance, strach z odlišného a boj o dominanci a moc, zdá se, stále vládnou světu a nevíme, zda se situace někdy výrazněji změní.

 

Zdroje:

http://www.pewforum.org/2012/12/18/global-religious-landscape-exec/

http://www.theguardian.com/world/boko-haram

http://www.oxfordislamicstudies.com/article/opr/t236/e0567

http://www.muslimchristiandialogue.org/2013

 

 

ZPĚT