Prokešová

 

Střet arabské a české interkulturní komunikace
v diplomacii

 

Eva Prokešová

 

             Je možná pracovní kooperace mezi arabskou a českou kulturou, které se na první pohled natolik liší? V této eseji bych ráda uvedla osobní zkušenosti na toto téma z mé praxe na Velvyslanectví Arabské republiky Egypt v Praze, kde jsem působila jako asistentka velvyslance. Ráda bych se podělila o několik příkladů, zejména odlišností v interkulturní komunikaci mezi arabskou a českou kulturou v pracovním prostředí. Dále bych se zaměřila na spolupráci těchto dvou kultur na diplomatické půdě, kde především pracují vysoce vzdělaní diplomaté arabského původu, kteří jsou do jisté míry ovlivněni západní kulturou. Většina diplomatů a zaměstnanců z Velvyslanectví Egypt studovali a prožili velkou část svého života v západních kulturách, např. USA, Evropa, apod., jelikož je velkou tradicí, že diplomat se rodí do diplomatické rodiny, a tak mnohdy arabští diplomaté nevyrůstají v zemi svého původu. Nepomíjejme pracovní zkušenosti v zemích 1. diplomatického stupně. I pro jejich styk se západní kulturou z mé zkušenosti vyplývá, že arabské kulturní tradice a náboženství jsou natolik dominantní, že vznikají určité kulturní střety, zejména v komunikaci. Někdy se však zdá, že je potřeba pochopit podstatu arabského chování, protože při bližším náhledu na situaci pochopíme, že je v některých ohledech velice podobné té naší, jen se liší mírou výrazu.

         Jako prvním střetem našich interkulturních rozdílů bych chtěla zmínit neverbální komunikaci. Je všeobecně známe, že Arabové rádi gestikulují. Gesta jsou pro ně přirozenou součástí způsobu komunikace a zdůrazňují kadenci jejich rozhovoru. To však ale nemusí být zcela přirozené českému zaměstnanci. Jedna z nejpopulárnějších gestikulací, kterému jsem byla svědkem, bylo přiložení palce mezi ukazováček a prostředníček, kterým Vám mávají před obličejem a ukazují důraz jejich důležitosti nebo přesvědčení o pravdě. Mohli bychom to také srovnat s dirigováním bez taktovky a obrácenou dlaní. Dalším, velmi frekventovaným a oblíbeným gestem, bylo luskání prstů. To obvykle probíhalo v průběhu rozhovoru, když se moji arabští kolegové snažili dát najevo signál nespokojenosti, jakým směrem rozhovor vedl. Nutno podotknout, že toto gesto doprovázela slova „Lala“, což ve volném překladu znamená „ticho“. Upřímně řečeno jsem s tímto gestem měla ze začátku veliké potíže, protože je tento způsob v české kultuře vyhodnocen až jako hrubé chování. Nedovedu si představit, že bych na své české kolegy tímto způsobem ukazovala, pokud bych je chtěla uprostřed rozhovoru přerušit. Pro mé kolegy na arabském velvyslanectví to bylo ale součástí běžného života a mě nezbývalo nic jiného, než tento „jiný“ komunikační styl přejít s křečovitým úsměvem.

          Neverbální komunikace je často v arabské kultuře doplňována i vřelými výrazy fyzického rázu. V českém prostředí je podání ruky základní gesto slušnosti, zpravidla trvá několik sekund a je vhodné určit správný stisk, ani letmý a ani moc silný. V mém případě jsem se velvyslanectví občas ocitla v situaci, kdy se velmi silné podání ruky prodloužilo i na skoro šedesát sekund, což jsem později vysledovala, jako nic neobvyklého. Vysoce postavení arabští diplomaté se občas nemohli od sebe odtrhnout i pár minut. Dále jsem byla svědkem každodenních objímacích rituálů, jelikož se Arabové zpravidla objímají třikrát za sebou, což je doplněno i o výrazný polibek/y. Tato tradice se většinou odehrává na začátku schůzky a samozřejmě i při odchodu, která následuje zhruba sedminásobným úklonem, doplněným typickým „šukran, masaláma“, což znamená „děkuji, na shledanou“. Chování podobného rázu má však v arabském světě veliký význam. V podstatě, čím více polibků, obětí nebo času stráveným držení rukou, tím větší obdiv, vřelost a úctu k vám Arab chová.

           Podobným příkladem je naopak verbální komunikace v této kultuře. Jako příklad uvedu neustále se ozývající dominantní hlasy ze všech kanceláří velvyslanectví. Tato hlasitá komunikace, se pro Čechy může zdát i jako křik na arabských trzích v Egyptských letoviscích, které tak rádi navštěvujeme, avšak to nemusí být vždy pojato v negativním slova smyslu. Stejně jako gesta, používají Arabové i svůj hlas. Je to jejich instrument, kterým se emotivně snaží vyjádřit jak svůj vděk, tak i nespokojenost. Musím podoktnout, že na tento způsob vyjadřování se těžko snáší v pracovním prostředí, pokud jste zvyklí na klidné a harmonické pracovní prostředí. V opačném případě si jej můžete ale přeložit jako ventilaci emocí, protože se v této kultuře na vás nikdo nehněvá dlouho. Proč by taky, když vše vyjádří velmi jasným způsobem a další komentáře již nejsou potřeba.

         „Bez práce nejsou koláče“! Slavné pořekadlo, které málo kdo nezná, ovšem lze na něj pohlížet z několika úhlů, záleží, z jakého kulturního hlediska. Pod tímto říkadlem si většinou český zaměstnanec představí dřinu, pot, přesčasy, což následuje sladkou a vydřenou odměnou. V pojetí arabské kultury je práce brána spíše jako zábava nebo klábosení o životě, apod. Ba naopak, pokud jsem, snad pouze hodinu, zůstane na velvyslanectví přesčas a připravujete se na následující den, bude vám to druhý den vytknuto. Jestliže se v arabském světě snažíte ukázat pracovitost zůstáváním déle v práci, neobstojíte. Později mi bylo jasně vysvětleno, že si Egypťané vysvětlují mou snaživost jako neschopnost time managementu. Jakmile totiž překročíte povinnou pracovní docházku, je to znak, že nezvládáte svou práci a nejste efektivní. Efektivita práce je na velvyslanectví vyjádřena jiným způsobem, než by český zaměstnanec předpokládal. Pro Araba je jedna z nejdůležitějších pracovních náplní utužování vztahů. Čím více se o vztahy pečuje, tím více respektu a přátel si získáte a administrativa je až na druhém místě. Z morálního hlediska je nutné zmínit, že je na tom kousek pravdy, přátelé jsou skutečně důležití.

            Vztahy jsou pro Araby velice důležité. Pokud k vám v Egyptě přijde neohlášený soused na návštěvu a vy zrovna potřebujete odejít, protože máte schůzku s lékařem, v momentě musíte vše zrušit a naplno se věnovat sousedovi, pohostit ho a vést s ním rozhovory tak dlouho, jak on bude chtít. Symbol přátelství je natolik samozřejmý, že se na diplomatické půdě v některých případech uzavírali smlouvy pouze verbálně, i když to zní českému zaměstnanci jako naprosto neuvěřitelný příklad. Je ale pravdou, že interpretace verbální smlouvy se tu a tam může pozměnit, podle toho, jak se to zrovna hodí. Pokud ale český zaměstnanec vytrvá, bude i dobře ohodnocen. To ale není vždy tak jednoduché. Jak by řekl Arab, „inšálláh“ – „přeje-li si to Bůh“.

         Odlišnost a střet interkulturní komunikace je v dnešní době častý, obzvlášť pokud se jedná o porovnání české a arabské kultury v pracovním prostředí. V mé práci jsem uvedla něco málo příkladů, se kterými jsem se setkala v průběhu mé pracovní zkušenosti na Egyptském velvyslanectví a které mě nejvíce zaujaly svou odlišností na první pohled. Při druhém pohledu jsem ale pochopila, že komunikace, která se zdá být natolik jiná, nemusí být vždy i negativní, pouze se liší svou intenzitou a způsobem vyjádření.

 

 

ZPĚT