Maňasová

 

Konflikt křesťanské a muslimské civilizace

 

Denisa Maňasová

 

 

       Konflikt mezi křesťanstvím a islámem není z historického pohledu něčím novým či ojedinělým. Vyznačuje se klasickým vytyčením toho, kdo jsme my a kdo jsou oni, kdo má pravdu a kdo se mýlí, a na hranici této rozdílnosti probíhaly krvavé konflikty různé intenzity. Sice občas fungovala mírová koexistence, ale nikdy nebyla ničím trvalým [1]. Již od počátku sedmého století můžeme pozorovat arabský rozmach, který zasáhl oblasti severní Afriky, Blízký východ i Iberský poloostrov. Následující dvě století byla hranice mezi křesťanstvím a islámem stabilizovaná. Změna nastala až koncem století jedenáctého, kdy křesťané začali upevňovat svoje pozice především v západním Středomoří a kdy započaly křížové výpravy. Obecně nebyla tato změna až tak zásadní, jelikož se západní svět ocitl pod permanentní islámskou hrozbou. Ve třináctém století se nebezpečí týkalo především východní Evropy v souvislosti s nájezdy Tatarů. V návaznosti na ně začali vyvíjet tlak na Evropu Turci a neustávali v něm až do druhého tureckého obléhání Vídně roku 1683, jež se stalo významným milníkem. V tento moment se karta začala obracet ruku v ruce s expanzí habsburské říše. Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve muslimské hrozby a rozpínání se byla první světová válka přinášející radikální změnu podoby Blízkého východu. Pozvolné obnovování sil muslimského světa přicházelo v meziválečném období a především druhá světová válka urychlila úpadek západního kolonialismu, který dal příležitost posílení pozic muslimských zemí.

           Spor křesťanství a islámu spočíval v jejich rozdílnosti, z obsahového a ideologického hlediska, ale i v jejich podobnosti. Jejich univerzalismus si nárokoval právo být jedinou pravou vírou. Zároveň o nich můžeme hovořit jako o náboženstvích monoteistických a misionářských, tedy sdílejících přesvědčení, že je jejich povinností obracet nevěřící na pravou víru. Obě náboženství se v prvé řadě šířila do oblastí, kde se jim naskytla příležitost, ale je samozřejmé, že musel nastat okamžik vzájemného střetu. Míra vzájemného konfliktu byla poplatná hospodářskému úpadku či růstu, inovacím i intenzitě náboženského přesvědčení, které můžeme označit jako hnací motor rozpínavosti a odhodlanosti [2].

          V moderním světě se již křesťanství, potažmo Západ a islám nestřetávají na úrovni geografické, jako to bylo ve stoletích předešlých. Jedná se spíše o konflikt založený na hodnotovém základu, kdy islámský svět působí v rozporu se západní univerzální pravdou hlásající demokracii, lidská práva a narušuje samotný smysl lidského života [3]. Evropané vnímají náboženskou svobodu jako možnost věřit v Boha, veřejně projevovat svoji víru a provádět s tím související rituály. Ale tradičně smýšlející muslimové pro svou víru žádají více. Svoboda pro ně není jen v projevování víry a rituálů, ale zahrnuje i soubor občanskoprávní, trestněprávní i morální povahy [4]. Rozdílné je i vnímání postavení jednotlivce a skupiny ve společnosti, jelikož z pohledu Západu je v centru zájmu člověk. Islám ovšem v tomto duchu neuvažuje a do popředí zájmu staví celek, jehož je jednotlivec pouhou součástí. V takovém pojetí je islám do jisté míry podobný totalitním ideologiím [5]. Aktuální problém spočívá mimo jiné v tom, co bylo již naznačeno výše. Zdá se, že se již nejedná o boj islámu s křesťanstvím, ale o boj se Západem, což je kategorie měnící celou situaci. Jestliže muslimové vnímali křesťany jako své ideologické a náboženské rivaly, znamenalo to, že je svým způsobem respektovali a akceptovali jejich existenci. V současném světě se islám vymezuje spíše proti Západu jako civilizaci vyznačující se rostoucím sekularismem, ateismem, který je z pohledu muslima zcela nepochopitelný a nepřijatelný [6].

     Pocit strachu z „islámské hrozby“ tzn. přistěhovalců, kteří do Evropy přicházeli, nebyl nový ani neobvyklý. Souvisel s pěstováním si potažmo uchováváním si jisté islamofobie, která byla neustále byť jen nenápadně přiživována. Vycházela ze stereotypního vnímání „těch druhých“. Různých stereotypů existovalo velké množství – Ir jako opilec, Ital jako mafián, Afričan jako primitiv a především Žid jako chamtivý lakomec. Tyto stereotypy se ovšem postupem času vytrácely, dědictví holocaustu do jisté míry ukončilo zesměšňování Židů a nakonec zde zůstala poslední skupina lidí, Arabů, jejíž obraz se sice také proměnil, ale přesto zůstal negativní. Z původních pouštních šejků a otrokářů se Arabové, potažmo muslimové v 70. letech proměnili v ropné šejky a nakonec v teroristy. Nejlépe lze tuto proměnu pozorovat v prostředí hollywoodského filmu. Stereotypní prezentace muslimů tak vytvářel reálný strach, který hýbal společností [7].

      Na přelomu 80. a 90. let můžeme v západním světě pociťovat značné protimuslimské tendence podnícené narůstajícím počtem přistěhovalců. Avšak situace se lišila podle jednotlivých zemí. Například do Francie proudili přistěhovalci z Alžírska, Tuniska a Maroka a rozvířili debatu o nošení „šátků“ mladými studentkami do škol. V první polovině 90. let Francouzi vyjadřovali největší strach z muslimských zemí jako Irák, Írán, Libye a Alžírsko. S tímto názorem se ztotožňovali i západní politici jako německý kancléř a francouzský ministerský předseda. V roce 1995 generální tajemník NATO dokonce prohlásit, že islámský fundamentalismus je pro Západ stejně nebezpečný jako komunismus [8].

      V souvislosti s 90. léty a muslimskou otázkou je zapotřebí zmínit jisté „selhání“ multikulturalismu, populární trend, který byl na vzestupu v druhé polovině 20. století. Západ si vytvořil jasnou představu, jak bude multikulturalismus fungovat a asi i nějakou dobu fungoval, ale už neočekával následný vývoj. Konkrétněji lze říci, že se předpokládalo, že konflikty mezi usedlým obyvatelstvem a přistěhovalci, způsobené kulturní odlišností, se budou časem otupovat a již další generace přistěhovalců narozená v Evropě bude bezproblémová, tedy uchová si vazbu na svoji zděděnou identitu a kulturu, ale zároveň se bude zbavovat zvyků svých rodičů, které byly v rozporu se západním způsobem života. Současně by se obohatila i kulturní identita evropských společností o neevropské multikulturní rysy, a vytvořila se tak nová lepší společnost [9]. Fungování multikulturalismu však předpokládalo sdílení jakési univerzální morálky, na níž se všichni shodnou, která by mohla být pilířem, na němž by stály různé kulturní odlišnosti. Ovšem natolik rozdílné kultury neměly tento hodnotový základ dostatečně široký na to, aby vyhovoval všem [10]. Multikulturalismus lze vnímat jako jistou náplast a úsilí odčinit striktně asimilativní snahy, které se příliš nezdařily a vyústily v nesnášenlivost a pogromy páchané na náboženských popřípadě etnických menšinách. Stejně tak představoval nový způsob, jak se vypořádat s koloniálním dědictvím. Stal se novým konstruktem, způsobem vidění světa, který velmi brzo začal pociťovat své slabiny. Problému multikulturalismus mimo jiné předcházel problém zcela nezdařené integrace, která dala muslimům pocit odcizení, frustrace a uzavřela jejich komunity do vyčleněných ghett. Následná snaha vštípit dalším generacím hodnoty spojené s demokracií a svobodou vyznívala povrchně a bezobsažně.

     První problémy multikulturalismu se začaly projevovat ve zmíněných 90. letech, kdy došlo k náboženskému obrození jisté části muslimských přistěhovalců z druhé nebo i třetí generace. Čím více byli muslimové stigmatizováni prostřednictvím jejich náboženského vyznání, tím více se sami s tímto náboženstvím identifikovali. V některých případech vše proběhlo nevinně ve smyslu oddanějšího dodržování svátků a náboženských tradic, ale v jiných se mladá generace vracela k myšlení prvních přistěhovalců, které opět kolidovalo s moderním životem ve světě lidských práv. Avšak jejich znovu nabytá islámská identita nebylo stejná, jako ta jejich předků. Zbavila se zvláštních rysů, které byly různorodé a lišily se podle toho, z jakého prostředí a z jaké země přistěhovalec přišel. Tato generace pojímala svoji identitu více nábožensky než kulturně, a tak se začala vytvářet nová generace „globálních muslimů“. Pakliže se až do 90. letech přistěhovalci z muslimských zemí vnímali spíše jako národní či etnické skupiny, od přelomu století se jejich sebeidentifikace změnila a začali se vnímat jako vyznavači islámu [11]. Je třeba zmínit, že nelze generalizovat a toto tvrzení neplatí pro všechny. Multikulturalismu mohl přinést odpověď na otázku ohledně společného soužití odlišných kultur a etnik, ovšem již si nedokázal poradit s odlišností náboženských vyznání a celkovým hodnotovým a morálním viděním světa. Zaměřoval se na kulturu a identity a nikoliv na náboženství a světonázory, proto jen stěží mohl uspokojit následné generace mladých muslimů.

        Podle Huntingtona si Evropa prošla boji národních států v 19. století, boji ideologií ve 20. století a v dalším století předvídal boj civilizací. Důvodem mělo být jisté obrození samotné Evropy, která se začala odvolávat ke svým kořenům, nutno podotknout, že tyto kořeny jsou spatřovány především v křesťanské tradici, která ji formovala [12]. Na druhé straně je tato tradice čistě symbolická a Evropa se více a více sekularizuje. Křesťanská civilizace tak zaznamenává progres k civilizaci Západní, která sice z křesťanské tradice vychází, ale aktivně nábožensky tento směr opouští. Západní svět tak vstupuje do „postkřesťanského“ období, ale islámský svět v žádné „postislámské“ epoše není [13].

 

[1] HUNTINGTON, Samuel. Střet civilizací: Boj kultur a proměna světového řádu, Praha: Rybka Publishers, 2001, s. 428.
[2] HUNTINGTON, s. 254; PAVLÍKOVÁ, Eva. Muslimští migranti a český sekulární stát, Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2012, s. 82–83.
[3] Tamtéž, s. 250.
[4] Tamtéž, s. 252.
[5] MÜLLER, Zdeněk. Islám a islamismus: dilema náboženství a politiky, Praha: Academia, 2010, s. 136.
[6] LHOŤAN, Lukáš. Eurabia: mýtus nebo realita budoucnosti?, V Pstruží: Lukáš Lhoťan, 2015, s. 32.
[7] KROPÁČEK, Luboš. Islám a Západ: historická paměť a současná krize, Praha: Vyšehrad, 2002, s. 139, 142.
[8] HUNTINGTON, s. 256; KROPÁČEK, s. 138, 141.
[9] BARŠA, Pavel a kol. Krize v multikulturalismu: Multikulturalismus v krizi, Ústí nad Orlicí: Oftis, 2012, s. 33–34.
[10] PAVLÍKOVÁ, s. 27.
[11] HUNTINGTON; BARŠA, s. 34–39.
[12] Tamtéž, s. 40.
[13] ROUX, Jean-Paul, Střet náboženství: Dlouhá válka mezi islámem a křesťanstvím (7. až 21. století), Praha: Rybka Publishers, 2015, s. 280.

 

 

ZPĚT