Lukášová

Interkulturní komunikace při hlídání dětí i cestování

 

Dominika Lukášová

(dominika.lukasova@centrum.cz)

 

Ve své eseji do předmětu interkulturního marketingu a komunikace jsem se rozhodla věnovat svým vlastním interkulturním zkušenostem a tou zásadní je pro mě hlídání dětí v trilingvní rodině. Tato brigáda mi totiž nesmírně rozšířila obzory a sem se tématicky hodí naprosto skvěle. Pomohla mi totiž pochopit, jak různorodě se dají vnímat určité věci, jak moc se liší tradice napříč světem a jak důležité je nestát slepě na tom svém názoru, který mi vštípila právě ta moje kultura. Rodina, jejíž součástí se pravidelně stávám několikrát do roka je tvořena rodiči, Čechem a Nizozemkou, a dvěma dětmi. Společně žijí v Japonsku, kde rodiče pracují a děti chodí do školy. Do Prahy jezdí několikrát do roka za otcovou rodinou a pomalu se připravují na stěhování sem. Všichni mluví plynule anglicky a japonsky, otec samozřejmě česky, tudíž jsem nejprve řešila všechny věci s ním. Postupně jsem si ale navykla rozebírat program i s matkou, jelikož s angličtinou nemám problém. To se samozřejmě nedá říct o japonštině, kterou na mě občas promluví děti. Ačkoliv jsem během posledních 5let absolvovala několik cest do zahraničí, ať už se jednalo o dovolenou nebo studijní pobyt, kde jsem se setkala s mnoha odlišnými kulturami a trávila s nimi čas, nic mi neukázalo kulturní odlišnost tolik, jako právě malá Naty a její přehazování z angličtiny do japonštiny. Nejde totiž zdaleka jen o jazyk, ale o kompletně celé chování a vyzařování. V angličtině je to klasický ukřičený dítě, které plácá pátý přes devátý, dělá srandičky, občas řekne hloupost, který se samo zasměje, je hlasitá, komunikativní a gestikuluje o sto šest.. S přechodem do japonštiny ale ztlumí hlas, pohybuje se pomalu, v žádném případě nekřičí ani nezvyšuje hlas a mnoho gest také neprobíhá. Jak říká její otec, se změnou jazyka se mění v úplně jiného člověka a fascinuje ho to úplně stejně jako mě. Jeho dcera se tomu naučila v jeslích a ve školce, kde je neustále v kontaktu s japonskou kulturou, japonskými dětmi a tak umí japonsky dokonce mnohem líp, než samotní rodiče a ti její gramatice kolikrát ani nerozumí, protože je na ně moc komplikovaná. Fenomén multilingvismu pro mě byl natolik zajímavý, že jsem se mu věnovala i ve své bakalářské práci při studiu psychologie, jelikož je to téma, které právě spadá hned do několika oblastí – psychologie, lingvistiky a interkulturní komunikace.

Druhou mojí velmi důležitou zkušeností byla loňská dovolená v Řecku, kde jsem se konečně vymanila ze stereotypu ležení na pláži a čtení knih místo abych se snažila poznat místní kulturu a lidi. Vykašlala jsem se tedy na svou pohodlnost a dala se do řeči s místními zaměstnanci na plážových barech a nakonec z toho samozřejmě byla nejlepší a nejpřínosnější dovolená, na které jsem kdy byla. Odnesla jsem si z ní totiž mnoho poznatků a z dlouhých rozhovorů o tom, jak to u nich funguje, jsem byla často velmi udivená. Například fakt, že Řekové nepotřebují mít hezký byt, nepotřebují v něm skoro žádné vybavení, v podstatě jim stačí postel, koupelna a základní kuchyňské vybavení, které ale stejně většinou moc nevyužívají, protože radši jedí venku s přáteli. Jsou schopní pracovat od rána do večera s úsměvem na rtech, nemít žádný den volna a přesto jsou šťastní a o to víc si užívají každou volnou chvíli, kterou mají. Volné chvíle pak netráví u počítače, ale venku s kamarády a doopravdy žijí, narozdíl například od nás, kteří jsme zvyklí na své poměrně luxusně vybavené domy, kde se pohodlně zachumláme do dek a trávíme klidně celé dny online. Když pracují, pracují pro lidi a chtějí, aby ti lidé byli spokojení, nikdy by si nedovolili být na zákazníka protivní, naopak se snaží udělat ještě víc, než je jejich povinností, aby člověku zpříjemnili den. A když si pak s takovým člověkem vzájemně vyprávíte o svých zkušenostech a o tom, jak trávíte svůj volný čas, kolikrát se navzájem ani nechápete a musíte si věci vysvětlovat na několikrát, protože ty zvyky jsou opravdu velmi různé.

Myslím si, že ne nadarmo se říká „kolik jazyků umíš, tolikrát si člověkem“ a podle mě by se dalo slovo jazyky zaměnit za země a umíš za poznáš a platilo by to úplně stejně. Nikde to totiž není stejné, každá kultura má to své, má co nabídnout a nic nerozšíří člověku obzory víc, než právě poznávání těch ostatních kultur a komunikace s jedinci z kultur odlišných. Každý z mých blízkých po návratu z ciziny vyzařuje něco, co se nedá pořádně ani popsat, v očích se jim ale zračí nový pohled na svět, který získali a který jsou velmi ochotni šířit dál formou vyprávění a dlouhých debat, které já osobně moc ráda vyhledávám. Baví mě poslouchat různé názory, sledovat reakce lidí a vyvozovat z toho závěry, na kterých však nikdy nelpím jako na hotové věci, protože jsem si vědoma toho, že to, jak chápu věci já, není žádným obecným pravidlem a dogmatem. Vždyť k neporozumění dochází velmi často i v rámci jedné kultury, stačí jiná výchova, jiné rodinné zvyky a partnerské hádky jsou na světě. O to zajímavější však musí být soužití s partnerem z jiné kultury. Nebudu zapírat, že po seznámení se s rodinou, které hlídám děti, bylo mým snem žít taky tak. Odjet na jazykový kurz, zamilovat se tam, založit rodinu a vychovávat děti multikulturně a předat jím tím nesmírně cenné znalosti a kulturní dědictví. Tahle touha už mě přešla, jelikož jsem zjistila, že je také obrovský rozdíl, když si jako Hradečačka začnu s Moravákem nebo s Pražákem. Sice spadáme pod jednu kulturu, ale i tak se ty zvyky a chování ohromně liší a mě dodnes baví tyhle odlišnosti objevovat, snažit se pochopit pohled ostatních a učit se od nich, inspirovat se od svých blízkých stejně jako od lidí, která náhodně potkám na zahraničních výletech.

 

Uzavřela bych to celé tím, že pro vývoj osobnosti každého z nás, je nesmírně důležité objevovat jiné kultury a zakomponovávat jejich pohled na svět do pohledu svého, abychom měli aspoň nějaké tušení, jak vlastně svět funguje a jak obrovské bohatství se v té různorodosti dá najít.

 

 

ZPĚT