Jánský

Konec Evropy, tak jak ji známe, se blíží!

 

Marcel Jánský

(M.Jansky@radiokomunikace.cz)

 

Ano a to již letos. Hlásal titulek internetového zpravodajství nejsledovanější televizní stanice v naší zemi. Dokonce to předpověděla slepá bulharská věštkyně Vanga patřící údajně mezi jasnovideckou elitu a samozřejmě, jak by tomu mohlo býti jinak, mnohá její četná proroctví došla naplnění.  A čím že to ta naše matička Evropa zajde? No přeci vykořisťovateli z rozvojového světa, především islámského, kteří postupně během 30 let ovládnou celou Evropu.

Ať již na jasnovidce věříte nebo ne, je zjevné, že problematika migrace zasahuje celou světovou populaci a nějakým způsobem promlouvá do našich životů. Někdy více, někdy méně. Je proto na místě se podívat, zda je tento problém skutečně tak veliký a do jaké míry má možnost změnit to, na co jsme zvyklí.

Co migraci vyvolává, tedy jaké jsou její důvody? Nejsou právě důvody k migraci determinantou jejich následků? Jaký dopad na naše vnímání má země původu, sociální a kulturní kořeny migranta? Je střet civilizací nutně negativní záležitostí? To všechno jsou témata, která se dnes v médiích, v touze za co nejkřiklavějším titulkem, opomíjejí. Koho by to také zajímalo, když myslet je tak složité a radikální řešení jsou přeci tak populární, jak vidíme na politické scéně křížem přes všechny strany.

Předně se podívejme, co vede lidi k migraci. Důvody jsou různé, převažují ale ty politické, ekonomické a hospodářské. Migrace není vynálezem polední doby, ale probíhá celá tisíciletí. Koneckonců i Češi tady nevznikli, nýbrž přišli z jiných území.  Migrační toky jsou součástí života v Evropě a samozřejmě směřují i na naše území. To, že tento fenomén je nyní viditelnější, spočívá v expanzi Evropské unie.

Všude, kde se potkávají lidé, dochází k jejich interakci, jejímž průvodním jevem je komunikace. Vést komunikaci mezi příslušníky stejné kultury se naučíme v průběhu života. Od dětství vnímáme kulturní kontext a vládneme přiměřenými jazykovými prostředky. Míra úspěšnosti komunikace pak závisí především na tom, jak jsme schopní, nadaní ale především trénovaní. Pokud však komunikace probíhá mezi příslušníky jiných kultur, potažmo civilizací, nabývá jiných rozměrů a účastník komunikačního procesu řeší řádově složitější úlohu.

Každého v této souvislosti napadne aktuální otázka střetu křesťanských a islámských hodnot. To je ale jeden z krajních případů, zdaleka však nikoli nejkrajnější. Definovat, kde jsou krajní případy, je nejednoduchá záležitost a tento text ani nemá tuto ambici. Je ale určitě užitečné podívat se, co to ta kultura vlastně je.

V našich podmínkách se za kulturního považuje člověk, občan, který žije kulturním životem. Často se tím myslíme to, zda tato osoba čte, chodí do kina, divadla nebo na koncerty. Jedná se ale o koncerty populární, nebo vážné hudby? Čte klasická literární díla nebo červenou knihovnu? Či je příznivcem filmů pro náročného diváka na ČT2 nebo má rád akční trháky? Jaká je kombinace výše uvedených faktorů? Už zde můžeme vnímat základní kulturní rozdíly, které jsou mnohdy neviditelné. Někdy ale vedou k vytváření uzavřených skupin, které se cítí privilegované, něčím výjimečné, bez ohledu na to, na které straně stojí. Když tuto kategorii zobecníme, posuzujeme prostřednictvím našich hodnot, jak kulturně (kultivovaně) se protějšek chová.  Pravděpodobně budou rozdílené hodnoty, vzory a vzorce chování mezi městem a vesnicí, příjmovými skupinami nebo skupinami s různým společenským postavením, a tak dále. Těchto rozdílů se potom velmi dobře využívá v segmentaci cílového trhu v marketingové komunikaci. Tento fakt sám o sobě je důkazem, že kulturní diferenciace existuje v podstatě bezbřehé šíři a počítá se s ní.

Když se povzneseme ještě o úroveň výše, můžeme dojít k závěru, že občan ČR za kulturní považuje nejspíše ty národy, které se nám podobají v základních oblastech, jako je hygienické návyky, stravovací zvyklosti, podobný způsob komunikace a v neposlední řadě mají totožný způsob odívání. Zůstaneme-li u tohoto smyslu slova kultura, vlastně tím podvědomě, místy i vědomě, hodnotíme. Říci o jednotlivci, skupině, národu nebo o celé civilizaci, že je kulturní či nekulturní, pro nás ve většině případů znamená, že jej porovnáváme s naším etalonem. Námi osobně, naší sociální, demografickou i jinou skupinou, národem a tak dále.  Obecně máme uvnitř sebe vytvořeny jakési pomyslné laťky, k nimž se v našem hodnocení vztahujeme.

Co s tím? Rozdíly objektivně existují a s jistotou není možné žít uzavřen pouze ve „své“ kulturní skupině. Tedy pokud nejste zrovna odsouzen na doživotí v nejtěžší káznici, obklopen stejně nadanými lidmi k zločinu. Musíme najít cestu k překonání bariér. Takovou cestou je vzájemná komunikace a chtělo by se říci, že jedinou. Komunikace bude podle okolností nazývána komunikací interkulturní. Není to však zdaleka jediný způsob, jak odstranit problémy v komunikaci dvou kultur. Určitě existují extrémní řešení, jako izolace či silové resp. vojenské řešení. Zdržme se tedy u toho, co všechno musí v interkulturní komunikaci nastat, aby bylo možné očekávat pozitivní výsledky, řekněme porozumění.

Ze základního modelu komunikace se podívejme na její cíl. Pokud má být jakákoli komunikace úspěšná, musí mít obě strany stejný cíl. Cílem by mělo být domluvit se. Mohou existovat (a existují) i jiné cíle, které naopak nechtějí, aby výsledkem bylo porozumění, dohoda. Vedou zcela opačným směrem a zabývat se jimi nebudeme, protože my se chceme domluvit.

Druhým aspektem modelu komunikace je přenosové médium, které slouží k přenosu komunikátu (toho, co chceme komunikovat). V našem případě se jedná o jazyk. Zde nastávají hned dvě komplikace. Umíme dostatečně jazyk, v kterém je protistrana schopna komunikovat? Máme stejnou úroveň a je tato úroveň odpovídající potřebě vyjádřit se? Ještě větším úskalím, že komunikace neobsahuje pouze mluvenou, tedy verbální složku, ale i složku nonverbální. Ta je obecně v komunikaci viděna jako ta důležitější a obsažnější a nabývá v interkulturní komunikaci nový rozměr. Barva hlasu či gesta mohou mít v jiné kultuře jiný význam, než jim přikládáme my. Stejně tak může naše oblečení nebo postoj těla působit na protistranu opačně, než jsme zamýšleli. Co hůře, možná jsme ani nic nezamýšleli, prostě to máme vrozené a dopady mohou být zásadní. Například takové utření nosu kapesníkem u stolu. Ve společnosti Angličana budete za neotesaného hulváta, kdežto popotahování nosem mu přijde naprosto v pořádku. A to jsme v rámci Evropy a na území s křesťanskou tradicí. Co se to potom v praxi děje při komunikaci s Asiaty, muslimy….

Čím dál od svého sociokulturního prostředí se v komunikaci pohybujeme, tím více faktorů musíte zohlednit. Skuteční profesionálové ovládají nejen základní kulturní principy příslušející protějšku, ale stávají se téměř naturalizovanými členy jiné komunity. Pak dokáží mnohem lépe „naladit komunikaci“ a dosáhnout porozumění. Je to velmi složitá disciplína. Vždyť si jen představme, jak těžké je mluvit ve vaší vlastní řeči s protivným sousedem (věčně opilým zedníkem), aby přestal po večerech v bytě křičet.

Obchodní, politická ale i jiná jednání jsou tomuto dost podobná. Jedná se totiž o složitý proces, který je v některé své fázi zlomový a většinou vítězí ten, kdo je v komunikaci obratnější. Někde jsem četl pěkný příklad. Představme si obchodní jednání, kdy vám protějšek z Číny potvrdí obchod s podmínkou, že se poradí s rodinou. Je to slabý jedinec? Ne, není. V čínské kultuře je rodina vždy na prvním místě a i vůdčí typy alespoň formálně takové schválení provedou. Co když ale takovou podmínku v jednání s čínskou protistranou neuslyšíte? Znamená to, že jste loupili špatně? Nemohlo se stát, že se Číňan jen snažil chovat evropsky? O co těžší je vést takovou komunikaci, o to větší je potom frustrace účastníků, pokud nějaké nedorozumění přeroste přijatelnou úroveň a vymkne se kontrole. Podceňování kulturních faktorů vede k omylům, např. velmi často se rozpadající mezinárodní manželství, kdy se mladí lidé snaží popřít svojí identitu a ve snaze přizpůsobit se přilnou k jiné kultuře. Čím dále jsou tyto kultury od sebe, tím těžší komunikační úkol mají před sebou. Vždy, a to platí bez výjimky po celém světě, jde o závažnost jednání a možné důsledky z toho plynoucí. O to, jak je z vás cítit, že chcete komunikovat. Pak se i případné nedostatky dají odpustit.

Vraťme se nyní k titulku textu. Konec Evropy se neblíží. Možná – a doufejme, že brzo – dojde spíše díky migračnímu impulzu k restartu jejího vývoje. Za prvé, zcela jistě dojde k znovuobjevení společných hodnot národů žijících na starém kontinentu, což nemusí být bezbolestná cesta. Za druhé, migrace se v dějinném kontextu ukázala jako přínosný instrument přenosu informací a pokroku. Vždyť píšeme latinkou a máme arabské číslice. Dnešní nápor migrantů není jednoduchá záležitost, ale je to realita. Vyhnout se jí nemůžeme, izolace, v dějinách nikomu dlouhodobě nepomohla. Ve světle evropského humanismu jsme povinni pomoci lidem v krajní nouzi. Jejich zodpovědností je respektovat naší kulturu, minimálně po dobu, kdy chtějí setrvat na našem území, myšleno v Evropě. Ti, co chtějí zůstat natrvalo, se musí s kulturou sžít. Proč? Proto, aby byli schopní podchytit ty jemné nuance v komunikaci a pochopili národ, na jehož území bydlí a stali jeho součástí.

Jelikož se jedná o komunikaci, musí na to být ty strany vždy dvě. Tento úkol máme před sebou my všichni.

 

 

ZPĚT