GrundováPráce a komunikace v mezinárodních týmech

 

Lenka Grundová

(Lenkagrund@gmail.com)

 

Práce a komunikace v mezinárodních týmech je z mého pohledu velice zajímavá. Nejen že se setkávají lidé z různých koutů naší planety a mohou si tak předat mnohé zkušenosti, zvyklosti a návyky, ale je na druhou stranu mnohdy i komplikovaná. Díky mé profesní kariéře jsem se setkala s několika projekty, na kterých spolupracovali lidé z České republiky, Francie, USA, Velké Británie, Slovenska, Izraele… Ani už vlastně nevím, jestli jsem na někoho nezapomněla.

V každém projektu bylo zajímavé pozorovat, jak se lidé navzájem přizpůsobují „většině“ a jak původ většiny ovlivňuje celé fungování týmu. A nemyslím tím jen pracovní návyky, ale zejména i kulturu na projektu. Zejména pokud na projektu bylo více lidí s anglosaských zemí než lidí z Česka, přičemž projekt probíhal v ČR, vše se odehrávalo v duchu anglosaských tradic. Jako příklad mne napadá způsob vedení projektu. Nevím, jestli je to v USA nebo Velké Británii běžné, ale na tomto projektu se nadmíru spoléhalo na tzv. „self-organized teams“. Pracovníci byli rozděleni do jednotlivých týmů, které měly na starosti dodávky určitých částí a tyto týmy si žili vlastním životem. Pro Čechy docela nepochopitelné… Jak se sladíme? Nebude na jedné věci pracovat více týmů, aniž by o sobě věděli? Jak budeme sdílet informace, reportovat vývoj na daných oblastech…? To byly nejčastější dotazy nás, lidí, kteří jsou zvyklí pracovat podle předem definovaného plánu, rozdělit si jasně zodpovědnosti, být někým řízeni a kontrolováni. Nevím, jestli to bylo složitostí projektu, námi – lidmi z ČR, kolegy ze zahraničí, ale tento přístup nepřinášel požadované ovoce v požadovaném termínu.

Na jiném projektu jsem zažila situaci, kdy my jsme definovali pro zahraničního dodavatele požadavky na fungování systému. My jsme se dle našich zvyků snažili o co nejkonkrétnější popis zadání. Ovšem popis dodávaného řešení od zahraniční společnosti byl pro nás tak obecný, že nikdo vlastně nevěděl, co zahraniční dodavatel vlastně dodá. Po dlouhých týdnech výměny e-mailů, realizaci skype hovorů, několikakolové výměně dokumentace jsme se moc neposunuli. Celý projekt se dostal do fáze, kdy hořel termín, ale popis řešení nebyl pro nás akceptovatelný. Až na jedné schůzce se vše vysvětlilo – dodavatel je zvyklý dodávat tak, že když zákazník objeví chybu nebo nějakou funkcionalitu, která není dle jeho přání, oni to prostě a jednoduše opraví či změní. Něco nepředstavitelného v českých končinách…

Před nedávnem jsme spolupracovali s firmou z Izraele. V tomto případě bylo velmi zajímavé, jak se museli sladit termíny schůzek a jednotlivých dodávek. U nás jsou všichni zvyklí na to, že se vše chce dodat v pátek a  taky se k tomuto dni všichni upínají. No jo, ale v Izraeli se v pátek nepracuje. Naopak oni pracují v neděli, což znamená, že nikdo z ČR není schopen reagovat na „urgentní“ dotazy či požadavky. V podstatě se tedy dá říci, že jsme společně fungovali jen od pondělí do čtvrtka a zbylé dny byly věnovány spíše na „interní“ diskuse.

Zajímavý je také přístup francouzských kolegů. Jim mohu poděkovat za to, že si každý den dopřeji klidný oběd. Ano, je to tak. Tento zvyk se ve mně vybudoval v době, kdy v Komerční bance bylo francouzských kolegů požehnaně. A právě jejich přístup k „polední gastronomii“ mne nakazil až do morků kostí. Do té doby jsem byla zvyklá odbýt se obědem za dvacet minut, ostatně jako ve školní jídelně. Poté, co jsem nastoupila na centrálu KB a měla možnost poznat i jinou stravovací kulturu, vzala jsem si jí za své.

Naopak jedna komplikace se s jednou francouzskou kolegyní našla. Dělali jsme jeden drobný projekt a účastníky byli samí Češi a jen jedna cizinka – právě kolegyně z Francie. Komplikace spočívala v tom, že veškerá dokumentace musela být překládána do angličtiny. To činilo dva problémy:

a) Časové

Vše trvalo dvakrát tak dlouho. Ne všichni totiž byli schopni komunikovat anglicky, a proto když například kolega z IT dodal svou část, musela se ještě přeložit, aby tomu rozuměla i kolegyně.
Některé schůzky také trvaly zbytečně dlouho, neboť domluva byla složitější.

b) Komunikační

Vzhledem k tomu, že jsme na projektu řešili spoustu technických a odborných detailů, kdy jsme si pořádně nerozuměli ani v češtině, překlady z češtiny do angličtiny a zpět tomu dodaly patřičnou míru neporozumění.
Navíc tato kolegyně byla zodpovědná za přípravu školících materiálů pro distribuční síť, což celou záležitost opět komplikovalo při překladu z angličtiny do češtiny a zpět.

Ale ať nepíšu jen o těch stinných stránkách. Díky spolupráci s kolegy ze zahraničí jsem se dozvěděla mnoho zajímavého. Například nedávný 1. duben je toho příkladem. Jeden kolega vyprávěl, jak se lidé nachytávají v jeho rodném městě Liverpool. Nejvíce mne zaujalo a zároveň jsem se i podivila, když vyprávěl, jak ho někdo nachytal, že v řece Mersey plavou delfíni a vyskakují na paluby lodí…

Co se mi taky líbí je, jak zahraniční kolegové oslavují narozeniny. Respektive je v našem týmu zvykem, že ten, kdo má narozeniny, koupí velký dort, který umístí někam do openspace a vždy tam je napsáno „Eat me!“ a pod tímto nápisem je jméno oslavence. Všichni to dělají úplně stejně. Nikdy se nestalo, že by někdo napsal něco jiného, že by koupil místo dortu třeba chlebíčky… Jen my Češi se raději svoláme do kuchyňky nebo rovnou do restaurace.

Když jsem se výše zmiňovala o obědech, tak nemohu zapomenout na jednoho kolegu z Velké Británie. Nikdy s námi nebyl na obědě v restauraci. Raději vyrazil ven, posadil se do parku na lavičku a tam snědl své dva, pečlivě připravené tousty. Vždy, když jsem jej viděla, vzpomněla jsem si na scénky Mr. Beana, jak obědvá v parku. A když jsem navštívila Londýn, vzpomněla jsem si zase na mého kolegu. Když jsme procházeli sluncem zalitým Londýnem, viděla jsem spoustu žen v kostýmku a mužů v oblecích, jak si na lavičkách pochutnávají na svých toustech.

Zajímavé je také sledovat, jak jednotlivé národy uvažují. Mnohdy, když řešíme nějakou záležitost – například upravujeme systémy banky, se kterými pracují lidé v distribuci – neustále přemýšlíme nad tím, jak se dá daný proces obejít, co mohou lidé vymyslet nestandardního a snažíme se na to připravit. Tento přístup nechápou naši zahraniční kolegové. „Proč by to ten uživatel dělal, když má napsáno v metodice, že to tak dělat nemá?“, bývá jejich nejčastější otázka. Tomu se jen my Češi smějeme a říkáme, že to tak hold u nás chodí. Vždy si umíme najít cestičku, jak si něco ulehčit, jak něco udělat po svém, případně jak něco zneužít. Tohle je asi oblast, nad kterou se „střetávají“ naše národy nejčastěji, a která je podkladem pro velké diskuse a rozdílné názory při řešení jednotlivých projektů.

Mnohokrát se mi osvědčilo, že je potřeba věci, které řešíme s někým ze zahraničí, popsat jako „malým dětem“. Uvést je do problematiky, vysvětlit, jaké nástrahy nás čekají případně mohou potkat, proč chceme dodat to, co požadujeme, co to má dělat, proč se to má řešit a jaké jsou všechny možné chápání zadání, které si dokážeme představit. Toto „uvedení do problematiky“ je sice náročné – vysvětlit všechny konsekvence, dopady, omezení, nicméně pro následnou práci se jeví jako naprosto nezbytné. Pak se dá už jít za cílem ve společném porozumění.

Jen si tak říkám, jaké by to bylo, kdybych se já ocitla v zahraničí a měla pracovat na nějakém projektu. Co by si o mně ostatní pomysleli: Hledá problémy tam, kde nejsou? Vůbec nám nerozumí, co chceme? Proč chodí do práce brzo ráno? Třeba to někdy poznám a objevím další aspekty týkající se práce v mezinárodním týmu…

 

 

ZPĚT