Indologický seminář AK. Publikováno v Panorama – členském věstníku Klubu přátel výtvarného umění 2015, str. 7-8.
Studna jako umělecké dílo? V Indii ano.
V Evropě vnímáme studny jako ryze utilitární technická díla. Zkrátka díra kolmo do země. Kope se nebo vrtá tak dlouho, až se narazí na hladinu spodní vody. O výtvarném umění můžeme uvažovat jen v souvislosti s nadzemní částí – kovanou renesanční mříží nebo třeba vyřezávaným dřevěným přístřeškem s rumpálem. V Indii je však často i podzemní část architektonicko-sochařským dílem, chrámem vody. Studny se stavěly jako schodovité – k vodě se tedy sestupovalo pod zem. Jde především o aridní oblasti Indie západně od Dillí na území dnešních států Rádžastán a Gudžarát. Odhaduje se, že v těchto dvou státech bylo vybudováno přes 3000 schodovitých studní. V hindštině se jim říká baoli (setkáme se i s přepisem bávlí apod.), v Rádžastánu baori, v gudžarátštině se nazývají vav.
O cylindrických studních s cihlovou obezdívkou máme hojné doklady z Mohendžodára a dalších lokalit kultury povodí Indu (3. tis. př.n.l.). V případě baoli však jde o něco jiného. Je to několik metrů široký zářez do země nebo do skály, jehož dno schodištěm sestupuje dolů k vodě. Stěny „zářezu“ jsou zpevněné opracovanými kameny. Nejstarší baoli se datují do poloviny 6. století. Ty nejkrásnější, s bohatou sochařskou výzdobou, pocházejí z 11. – 12. století, tedy ze stejné doby, jež nám zanechala nejlepší díla hinduistické a džinistické chrámové architektury. Tyto baoli jsou už stavbami se složitou dispozicí podél hlavní osy „zářezu“ do podzemí. Jejich schodiště jsou mnohem širší a komplikovanější. Různá ramena schodišť se důmyslně prolínají, probíhají kamennými terasami v 5 – 6 podlažích nad sebou. Prostor bývá obohacen prostornými podestami, balkony, okny, otevřenými pavilony, nikami a hinduistickými chrámky. Kamenné stěny a sloupy podzemních galerií jsou bohatě ornamentálně i figurálně vyzdobeny tak, jak jsme zvyklí v indických středověkých chrámech. Hlavní šachta studny, často oktogonální, bývá obklopena arkádami okolních teras, zábradlím a další reliéfní výzdobou.
Obr. 1-2: Studna Rání-ki-vav v Patanu (Gudžarát).
Taková rozlehlá a krásná stavba, zastíněná před rozpáleným indickým sluncem, byla samozřejmě vyhledávaným místem setkávání, osvěžení i odpočinku. V chladných loubích nižších pater si desítky lidí vyměňovaly poslední novinky. V některých velkých baoli byla kromě hlavní studny k dispozici další studna pro rituální koupel věřících. U sloupů posedávali a klimbali starci a stařeny. Mezi všemi procházely dívky v pestrobarevných sárí a vynášely na hlavách nádoby plné vody (ve skutečnosti byl v hlavní tj. zadní šachtě studny rumpál, kterým se voda vytahovala nahoru). Tak nějak si můžeme představit život v prostorné (64 m dlouhé, 20 m široké a 27 m hluboké) studni Rání-ki-vav v Patanu v Gudžarátu, kterou nechala královna Udajamatí z dynastie Sólankí postavit a vyzdobit 800 sochami hinduistických božstev kolem roku 1050 (obr. 1-2). Studna byla po staletích používání opuštěna a zanesena bahnem z povodní blízké řeky Sarasvatí. Její téměř netknutá nádhera vyšla na světlo teprve při vykopávkách v 80. letech 20. století. Od roku 2014 je studna Rání-ki-vav zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.
Obr. 3-4: Studna Dáda Harír vav v Ahmedabádu (Gudžarát).
Kulturní a společenský život ve schodovitých studních neutichl ani za muslimských vládců, kteří dál budovali nové studny podle už prověřené výtvarné koncepce. Kamenická a sochařská výzdoba se však pochopitelně musela přizpůsobit pravidlům islámu. Na rozměrné studni Dáda Harír vav v gudžarátské metropoli Ahmedabádu, která byla stavěna pro favoritku ze sultánovu harému v roce 1500, je proto použita pouze ornamentální dekorace (obr. 3-4). O pouhých 18 km dál z centra města najdeme v Gánghínagaru další skvělou pětipodlažní studnu Adaladž vav, kterou v roce 1499 postavila Rudabáí, manželka tamějšího předáka. Tady ve vesnickém prostředí však snáze „prošla“ i drobnější figurální výzdoba v reliéfech lidských postav a koní. Střídmější výzdobu mají studny z hinduistického i muslimského období v Dillí. Ano, i tam jich najdeme kolem třiceti. Nedaleko známého kruhového náměstí v Novém Dillí (Connaught Place) je od roku 2002 přístupná 60 m dlouhá studna Agrasen ki baoli, původně z 12. století nebo starší, přestavěná ve 14. století. V archeologickém parku Mehrauli jižně od Dillí, na místě nejstaršího ze sedmi historických měst Dillí a poblíž nejstarší památky muslimského období (areálu Qutb Minar), má pětipodlažní Gandhak ki baoli zakomponovány do výzdoby sloupy ze starších hinduistických chrámů; to je ostatně způsob, který používaly první generace stavitelů po příchodu muslimských vladařů na konci 12. století. Nedaleká Radžon ki baoli v Mehrauli z roku 1506 svými lomenými oblouky arkád a dalšími zdobnými detaily nezapře dobu svého zakladatele, sultána Sikandera Lodi (obr. 5).
Obr. 5-6: Studny v oblasti Dillí: Radžon ki baoli v Mehrauli (vlevo) a baoli v pevnosti Purana Qila.
Mnohem jednodušší provedení bez ozdob mají baoli v pevnostech indických vládců, tedy studny přístupné pouze vladařovu služebnictvu, nikoliv veřejnosti. Většinou jsou vytesány přímo do skály, někdy částečně využívají skalní rozsedliny a jeskyně, občas a místy je jejich hlavní šachta dozdívaná. Přesně tak vypadá studna Adi Čadi z 11. století v pevnosti Uparkot v gudžarátském městě Džunagarh, hluboká 41 metrů. V Čampaneru (taktéž v Gudžarátu) má studna spirálovité schodiště na válcové stěně bez dalších ozdob. Opakem je sofistikovaná Čampa baoli v palácové pevnosti Mándu (západní Madhjapradéš) z 15. století, která je spojena s podzemními místnostmi ochlazovanými tekoucí vodou, jenž sloužily ženám z harému. Z pozdější doby připomeňme studnu Ráníji kí baoli (Královninu studnu) z konce 17. století, hlubokou 46 metrů, nejkrásnější z více než 50 baoli v Bundí v Rádžastánu, která svým uspořádáním věrně kopíruje už zmíněnou studnu Adaladž vav u Ahmedabádu. Spousta baoli je k vidění v oblasti Šekhavatí v severním Rádžastánu, například Mertani baoli ve městě Džhundžhunu. Nejjižněji položenou „zářezovou“ baoli najdeme na Dekkánské plošině, ve starém chrámovém okrsku čálukjovských vládců v Aiholí v severní Karnatáce (6. – 11. století). Na severu budoval Šer šáh v letech 1540-5 baoli ve své pevnosti Rohtas ve městě Dželum i podél vojenských cest (např. baoli Wan Bhachran v okrese Mianwali) v pakistánském Pandžábu. Tento významný protivník mughalského císaře Humajúna nám zanechal menší vyzděnou baoli také ve „svém“ Dillí – pevnosti Purana Qila v indickém hlavním městě (obr. 6).
Všechny dosud popisované baoli jsou 
„zářezového“ typu. Méně běžné jsou baoli „kráterového“ typu. Kráterem je stěna čtyřboké pyramidy, zanořené špicí hluboko pod terén. Nejlepší představitelem tohoto typu je Čand baoli v Abhaneri v Rádžastánu z 8. – 9. století (obr. 7). Jejích 13 nízkých pater se z půdorysu téměř 40 x 40 metrů zužuje směrem do hloubky 20 metrů fascinujícím geometrickým systémem kamenných schodišť (celkem asi 3500 schodů). Na severní stěně baoli se tyčí vícepatrová sloupová chodba se dvěma vystupujícími balkony – do šestého patra schodišť zdola zůstalo její zdivo asi 
původní, vyšší části pocházejí z pozdější dostavby či úpravy. Další studny „kráterového“ typu nalezneme ve zmíněném Bundí, například Nagar Sagar Kund. Podobná, byť menší „kráterová“ baoli je k vidění v Hampi v severní Karnatáce, které bylo hlavní městem Vidžajanagarské říše ve 14. – 16. století. Tady ovšem ve skutečnosti jde o vodní tank, tedy zásobárnu vody, napájenou kamenným akvaduktem. Skutečnou kráterovou studnou v této části Indie je studna Muskin Bhanvi z 12. století v karnatáckém Lakkundi (obr. 8).
Obr. 7-8: Kráterové studny v Abhaneri (Rádžastán, nahoře)
a Lakkundi (Karnatáka).
Zlatý věk schodovitých studní skončil v 19. století upevňováním britského koloniálního panství. Britská správa nebyla spokojena s hygienickou úrovní v Indii. Zaváděla vodní pumpy s rozvodem vody trubkami a přístup do podzemních baoli prostě zakázala. Společenské a náboženské aktivity těchto míst zanikly, studny chátraly, některé byly zasypány hlínou nebo odpadky. Jako archeologické památky a turistické atrakce byly vzkříšeny až v poslední třetině 20. století.
Foto: World Trend, Wikimedia Commons. Sponzor stránky
Další články k tématu: Indické umění Hinduistické chrámy Památky v tropech