Publikováno v Panorama – členském věstníku Klubu přátel výtvarného umění 2015, str. 7-8.

 

Studna jako umělecké dílo? V Indii ano.

 

Aleš Krejčí

 

V Evropě vnímáme studny jako ryze utilitární technická díla. Zkrátka díra kolmo do země. Kope se nebo vrtá tak dlouho, až se narazí na hladinu spodní vody. O výtvarném umění můžeme uvažovat jen v souvislosti s nadzemní částí – kovanou renesanční mříží nebo třeba vyřezávaným dřevěným přístřeškem s rumpálem. V Indii je však často i podzemní část architektonicko-sochařským dílem, chrámem vody. Studny se stavěly jako schodovité – k vodě se tedy sestupovalo pod zem. Jde především o aridní oblasti Indie západně od Dillí na území dnešních států Rádžastán a Gudžarát. Odhaduje se, že v těchto dvou státech bylo vybudováno přes 3000 schodovitých studní. V hindštině se jim říká baoli (setkáme se i s přepisem bávlí apod.), v Rádžastánu baori, v gudžarátštině se nazývají vav.

O cylindrických studních s cihlovou obezdívkou máme hojné doklady z Mohendžodára a dalších lokalit kultury povodí Indu (3. tis. př.n.l.). V případě baoli však jde o něco jiného. Je to několik metrů široký zářez do země nebo do skály, jehož dno schodištěm sestupuje dolů k vodě. Stěny „zářezu“ jsou zpevněné opracovanými kameny. Nejstarší baoli se datují do poloviny 6. století. Ty nejkrásnější, s bohatou sochařskou výzdobou, pocházejí z 11. – 12. století, tedy ze stejné doby, jež nám zanechala nejlepší díla hinduistické a džinistické chrámové architektury. Tyto baoli jsou už stavbami se složitou dispozicí podél hlavní osy „zářezu“ do podzemí. Jejich schodiště jsou mnohem širší a komplikovanější. Různá ramena schodišť se důmyslně prolínají, probíhají kamennými terasami v 5 – 6 podlažích nad sebou. Prostor bývá obohacen prostornými podestami, balkony, okny, otevřenými pavilony, nikami a hinduistickými chrámky. Kamenné stěny a sloupy podzemních galerií jsou bohatě ornamentálně i figurálně vyzdobeny tak, jak jsme zvyklí v indických středověkých chrámech. Hlavní šachta studny, často oktogonální, bývá obklopena arkádami okolních teras, zábradlím a další reliéfní výzdobou.

resize-of-rani_ki_vav_above_viewresize-of-1-rani_ki_vav_a_step_well_near_pattan

Obr. 1-2: Studna Rání-ki-vav v Patanu (Gudžarát).

 

Taková rozlehlá a krásná stavba, zastíněná před rozpáleným indickým sluncem, byla samozřejmě vyhledávaným místem setkávání, osvěžení i odpočinku. V chladných loubích nižších pater si desítky lidí vyměňovaly poslední novinky. V některých velkých baoli byla kromě hlavní studny k dispozici další studna pro rituální koupel věřících. U sloupů posedávali a klimbali starci a stařeny. Mezi všemi procházely dívky v pestrobarevných sárí a vynášely na hlavách nádoby plné vody (ve skutečnosti byl v hlavní tj. zadní šachtě studny rumpál, kterým se voda vytahovala nahoru). Tak nějak si můžeme představit život v prostorné (64 m dlouhé, 20 m široké a 27 m hluboké) studni Rání-ki-vav v Patanu v Gudžarátu, kterou nechala královna Udajamatí z dynastie Sólankí postavit a vyzdobit 800 sochami hinduistických božstev kolem roku 1050 (obr. 1-2). Studna byla po staletích používání opuštěna a zanesena bahnem z povodní blízké řeky Sarasvatí. Její téměř netknutá nádhera vyšla na světlo teprve při vykopávkách v 80. letech 20. století. Od roku 2014 je studna Rání-ki-vav zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

resize-of-ahmedabad-1resize-of-2-ahmedabad

Obr. 3-4: Studna Dáda Harír vav v Ahmedabádu (Gudžarát).

 

Kulturní a společenský život ve schodovitých studních neutichl ani za muslimských vládců, kteří dál budovali nové studny podle už prověřené výtvarné koncepce. Kamenická a sochařská výzdoba se však pochopitelně musela přizpůsobit pravidlům islámu. Na rozměrné studni Dáda Harír vav v gudžarátské metropoli Ahmedabádu, která byla stavěna pro favoritku ze sultánovu harému v roce 1500, je proto použita pouze ornamentální dekorace (obr. 3-4). O pouhých 18 km dál z centra města najdeme v Gánghínagaru další skvělou pětipodlažní studnu Adaladž vav, kterou v roce 1499 postavila Rudabáí, manželka tamějšího předáka. Tady ve vesnickém prostředí však snáze „prošla“ i drobnější figurální výzdoba v reliéfech lidských postav a koní. Střídmější výzdobu mají studny z hinduistického i muslimského období v Dillí. Ano, i tam jich najdeme kolem třiceti. Nedaleko známého kruhového náměstí v Novém Dillí (Connaught Place) je od roku 2002 přístupná 60 m dlouhá studna Agrasen ki baoli, původně z 12. století nebo starší, přestavěná ve 14. století. V archeologickém parku Mehrauli jižně od Dillí, na místě nejstaršího ze sedmi historických měst Dillí a poblíž nejstarší památky muslimského období (areálu Qutb Minar), má pětipodlažní Gandhak ki baoli zakomponovány do výzdoby sloupy ze starších hinduistických chrámů; to je ostatně způsob, který používaly první generace stavitelů po příchodu muslimských vladařů na konci 12. století. Nedaleká Radžon ki baoli v Mehrauli z roku 1506 svými lomenými oblouky arkád a dalšími zdobnými detaily nezapře dobu svého zakladatele, sultána Sikandera Lodi (obr. 5).

resize-of-mehrauli-rajon_ki_baoliresize-of-dilli-purana-qila-32

Obr. 5-6: Studny v oblasti Dillí: Radžon ki baoli v Mehrauli (vlevo) a baoli v pevnosti Purana Qila.

 

Mnohem jednodušší provedení bez ozdob mají baoli v pevnostech indických vládců, tedy studny přístupné pouze vladařovu služebnictvu, nikoliv veřejnosti. Většinou jsou vytesány přímo do skály, někdy částečně využívají skalní rozsedliny a jeskyně, občas a místy je jejich hlavní šachta dozdívaná. Přesně tak vypadá studna Adi Čadi z 11. století v pevnosti Uparkot v gudžarátském městě Džunagarh, hluboká 41 metrů. V Čampaneru (taktéž v Gudžarátu) má studna spirálovité schodiště na válcové stěně bez dalších ozdob. Opakem je sofistikovaná Čampa baoli v palácové pevnosti Mándu (západní Madhjapradéš) z 15. století, která je spojena s podzemními místnostmi ochlazovanými tekoucí vodou, jenž sloužily ženám z harému. Z pozdější doby připomeňme studnu Rání kí baoli (Královninu studnu) z konce 17. století, hlubokou 46 metrů, nejkrásnější z více než 50 baoli v Bundí v Rádžastánu, která svým uspořádáním věrně kopíruje už zmíněnou studnu Adaladž vav u Ahmedabádu. Spousta baoli je k vidění v oblasti Šekhavatí v severním Rádžastánu, například Mertani baoli ve městě Džhundžhunu. Nejjižněji položenou baoli najdeme na Dekkánské plošině, ve starém chrámovém okrsku čálukjovských vládců v Aiholí v severní Karnatáce (6. – 11. století). Na severu budoval Šer šáh v letech 1540-5 baoli ve své pevnosti Rohtas ve městě Dželum i podél vojenských cest (např. baoli Wan Bhachran v okrese Mianwali) v pakistánském Pandžábu. Tento významný protivník mughalského císaře Humajúna nám zanechal menší vyzděnou baoli také ve „svém“ Dillí – pevnosti Purana Qila v indickém hlavním městě (obr. 6).

Všechny dosud popisované baoli jsou resize-of-abhaneri-2„zářezového“ typu. Méně běžné jsou baoli „kráterového“ typu. Kráterem je stěna čtyřboké pyramidy, zanořené špicí hluboko pod terén. Nejlepší představitelem tohoto typu je Čand baoli v Abhaneri v Rádžastánu z 8. – 9. století (obr. 7). Jejích 13 nízkých pater se z půdorysu téměř 40 x 40 metrů zužuje směrem do hloubky 20 metrů fascinujícím geometrickým systémem kamenných schodišť (celkem asi 3500 schodů). Na severní stěně baoli se tyčí vícepatrová sloupová chodba se dvěma vystupujícími balkony – do šestého patra schodišť zdola zůstalo její zdivo asi ManikesvaraTemple_in_Lakkundipůvodní, vyšší části pocházejí z pozdější dostavby či úpravy. Podobná, byť menší „kráterová“ baoli se stejnými schodišti je k vidění v Hampi v severní Karnatáce, které bylo hlavní městem Vidžajanagarské říše ve 14. – 16. století. Tady ovšem ve skutečnosti jde o vodní tank, tedy zásobárnu vody, napájenou kamenným akvaduktem. Skutečnou kráterovou studnou v této části Indie je studna Muskin Bhanvi z 12. století u Manikéšvarova chrámu v karnatáckém Lakkundi (obr. 8).

Obr. 7-8: Kráterové studny v Abhaneri (Rádžastán, nahoře)
a Lakkundi (Karnatáka).

                                    
Zlatý věk schodovitých studní skončil v 19. století upevňováním britského koloniálního panství. Britská správa nebyla spokojena s hygienickou úrovní v Indii. Zaváděla vodní pumpy s rozvodem vody trubkami a přístup do podzemních baoli prostě zakázala. Společenské a náboženské aktivity těchto míst zanikly, studny chátraly, některé byly zasypány hlínou nebo odpadky. Jako archeologické památky a turistické atrakce byly vzkříšeny až v poslední třetině 20. století.

 

 

Foto:  World Trend, Wikimedia Commons.                                                                         Sponzor stránky
banner

 

Další články k tématu:    Indické umění    Hinduistické chrámy    Památky v tropech

 

ZPĚT