vasickova
Interkulturní komunikace v praxi

 

Pavlína Vašíčková

 


Všeobecně napříč národy

Při komunikaci s různými národy máme dnes naštěstí možnost se naučit cizí jazyk nebo se daná osoba naučí náš jazyk, a nebo si najmeme tlumočníka. Nicméně, jazyk není to jediné, co národy při komunikaci odlišuje. Může se stát, že překlad je správný, ale porozumění se nekoná? Odpověď na tuto otázku jsem dostala při studiu v Paříži, kdy jsem nejen absolvovala předmět Interkulturní komunikace, ale hlavně si ji i vyzkoušela v praxi. Pro začátek bych se zaměřila na jednoduché „ano, ne“. V Čechách nebo třeba v Rusku, pokud uslyšíte „Ne.“, znamená to „Ne.“. A pokud „Ano.“, je to „Ano.“. U Francouzů je to jinak: „Ano, ale…“ může znamenat „Ne.“, na druhou stranu „Ne.“ může znamenat „Přesvědčte mě o tom.“ Ve Spojených státech „Ano, a…“, může znamenat „Ne.“. A v Číně „Ano.“ může znamenat „Ano.“ nebo „Nevím.“ nebo „Nerozumím.“ Tedy říkají ano, i když neví, o čem je řeč, aby neztratili tvář. Ve Švédsku zase „Nejsem si jist, že souhlasím.“ znamená „Nesouhlasím.“ a „Neříkám, že nesouhlasím.“ znamená „Ano.“

Ale jak se pak má člověk v konverzaci s lidmi z různých států vyznat? Co opravdu daný člověk myslel tím, co řekl? Vždy se ujistěte, že jste si navzájem, ať už s jakýmkoli národem, rozuměli. Můžete například dané osobě zrekapitulovat, na čem jste se dohodli na závěr rozhovoru. Dále může pomoci malé vysvětlení. Národy se dělí na tzv. implicitní a explicitní. Zjednodušeně, explicitní národy říkají zkrátka to, co si myslí, kdežto implicitní schovávají za to, co říkají, co si doopravdy myslí. Aby člověk mohl vést komunikaci s cizincem bez obtíží a hlavně s porozuměním, je proto dobré být informován o tom, o jaký typ národa se jedná. Mezi implicitní národy patří: Francouzi, Kazaši, Švédi, Číňani, Japonci a další. Mezi explicitní patříme například my Češi, dále Američané, Němci, Rusové atd.

Výsledek setkání implicitních s explicitními je pak následující: explicitní si myslí, že implicitní jsou pokrytci a implicitní si myslí, že explicitní jsou neslušní, někdy až brutální. Ve Švédsku nemůžete říct „Musíš to udělat!“, je třeba to změnit na „Doporučuji ti, abys to udělal.“ Ve Francii neuslyšíte: „Skvělá práce!“, ale třeba „To není špatné.“ a podobně.

V dnešní době je výhodné mít diverzitu v týmu například v podobě zaměstnanců z různých zemí. Diverzita totiž dává jedincům možnost obohatit pracovní týmy například svojí rozdílnou povahou, jinými zkušenostmi a schopnostmi, kreativitou, sociálními kontakty atd. Ale pokud by si jednotliví členové týmu nerozuměli, a teď není myšlena jazyková bariéra, tým by nemohl fungovat. Proto je vhodné v případě spolupráce lidí z různých zemí dělat školení zaměřená právě na interkulturní komunikaci, kde se dozví například, které národnosti si dělají přátele na pracovišti, které národy se nesmějí předvádět v práci, příslušníky kterého národu se nesmí přerušit v řeči a u kterých je to naopak vhodné, s kým si raději promluvit, než mu poslat email, protože by jej nebral v potaz, koho je vhodné se při komunikaci dotýkat a koho ne a co očekávat od meetingu s příslušníky různých zemí. Například ve Švédsku je pečlivě připravená agenda, chodí se včas a požadovaným výsledkem meetingu je, aby všichni souhlasili. Ve Spojených státech jsou vytvořeny akční plány, chodí se včas a výsledkem bývají důležitá rozhodnutí. Oproti tomu v Latinských zemích se chodí pozdě, agenda neexistuje, jedná se o diskuzní fórum a požadovaný výsledek je, aby se vyměnily nápady a dobře se popovídalo. Proto je důležité u těchto národů předem důrazně specifikovat, co je cizím člověkem od meetingu očekáváno.

 

Francouzi

Nyní bych se konkrétně zaměřila na Francouze, někdy spíše Pařížany, které jsem měla možnost poznat při svém studijním pobytu.

Hodně se mluví o tom, že některé národy jsou velice pyšné na svůj jazyk a jiné jazyky se buďto neumějí nebo nechtějí naučit. O Francouzích toto uslyšíte často, má zkušenost je ale taková – jak kdo. Pyšní na svůj jazyk bezpochyby jsou všichni, na ulicích a v lékárně se budete muset domluvit francouzsky, ale například v profesní sféře a na vysokých školách se bez problému domluvíte anglicky. Dokonce budou angličtinu při konverzaci upřednostňovat. Mají svůj jazyk totiž tak rádi, že raději než aby poslouchali, jak špatně mluvíte francouzsky, budete vy poslouchat, jak oni mluví špatně anglicky. Francouz v angličtině několikrát denně tvrdí, že je naštvaný, ve skutečnosti je ale hladový (angry – naštvaný, hungry – hladový). Anglicky tedy neumějí dobře mluvit, respektive vyslovovat, ale co se týče gramatiky, jsou na tom v porovnání třeba s Italy velmi dobře.

Čas, to je pro Francouze velice orientační pojem. Pokud si sjednáte schůzku na 14:00, Francouz přijde nejdříve ve 14:30, častěji spíše v 15:00, a to aniž by Vám dal jakkoli vědět. Řešení jsou různá, buď budete trpět a čekat, nebo můžete začít chodit také pozdě, a nebo sjednávejte schůzku na dříve, než ji opravdu chcete mít.

První kontakt – přijdete do místnosti plné lidí a s velkou pravděpodobností se Vám stane to, že budete muset všechny postupně políbit na každou stranu tváře a prohodit zdvořilé „Jak se máte?“, když budete představeni. Toto pak budete muset ze slušnosti činit pokaždé, když danou osobu uvidíte. A dejte si opravdu záležet na tom, abyste na nikoho nezapomněli, i když Vám to zabere mnoho času. Druhá strana tohoto vítání, ta vtipnější, je, když se setkávají studenti různých národů mezi sebou ve francouzském prostředí. Olíbají Francouze, a pak mají olíbat i sebe navzájem. Jižanské národy s tímto nemají problém, ale ti chladnější, jako jsme například i my Češi, jdou do toho s velkou nelibostí, i když se tváří opačně. Představte si dva konkurenční národy – Finy a Švédy. Přivítání Finky se Švédkou na poli Francie je tedy velice nevřelá, avšak legrační záležitost, vešla by se mezi ně klidně další osoba. Co když ale nám, „studeným“ Čechům, tak blízký fyzický kontakt s cizími osobami vadí? Našla jsem na to jedno, ovšem spíše dočasné a ne vždy nejlepší, řešení. A to sice, že můžete dělat, že jste nemocní a omluvit se před polibkem při setkání s danou osobou. Stává se ale, že i když jste opravdu nemocní, někteří to ani tak nepřijmou a jsou dotčeni. A platí to bohužel i naopak, když je očividně nachlazený Francouz.

Můj závěr tedy zní, pokud chcete dobré vztahy, preferujte nákazu před neslušností, Francouzi jsou spokojení a rýmu za pár dní vyléčíte. Zde se nabízí otázka, jaká je nemocnost Francouzů v porovnání s ostatními (zejména těmi „chladnými“) státy, protože teoreticky mohou díky tomuto vřelému vítání všech známých být zvyklí na vyšší množství bakterií, a tím pádem méně náchylní k nemocem – a to by byla výhoda.

 

 

ZPĚT