koubova
Interkulturní komunikace v praxi – cestování

 

Jitka Koubová

 

Narodila jsem se mezi středně mladší generací Husákových dětí. Vyrůstala jsem na malé vesnici, a protože rodiče vždy měli hodně práce kolem statku a svých čtyř dcer, nikdy jsme společně netrávili dovolené (pominu-li jednu výpravu „až“ na Slapskou přehledu, která kvůli stesku mé starší sestřenice skončila již druhý den). Natož vyjet do zahraničí, co teprve k moři! A tak nezbývalo nic, než alespoň sledovat rakouskou ORF 1 a ORF 2, jejíž signály bohudík, neuměl tehdejší režim přerušit. Plnými doušky jsem hltala pěkné barevné reklamy, ještě radši výpravné seriály a nejraději cestopisné dokumenty. Nasávala jsem tak cizí kultury a jazyky alespoň přes obrázky v televizi našich jižních sousedů. Vše samozřejmě se slovníkem a učebnicí němčiny v ruce, zatímco starší sestry se pilně učily rusky. Vyměňovaly si dopisy s ruskými „kamarádkami“ a občas přišel od východních přítelkyň i nějaký ten dárek typu bábuška nebo průsvitná gramofonová deska. Při tehdejším rozumu a znalostech jsem vyhodnotila, že východní kultura, ačkoli hmotně zprostředkovaná skrze dopisy a dárky, není to pravé ořechové a zůstanu raději jen u nehmotných, ale lákavějších záběrů západní televize.

Uplynulo pár let, přišla Sametová revoluce a s ní se otevřely hranice. A bylo to tu; první návštěva Rakouska. Vše, co jsem znala dosud jen z televize, jsem najednou mohla zažít doopravdy, naživo. Konečně jsem mohla ochutnat pravou fialovou milku, ale co víc; mohla jsem si vyzkoušet své jazykové schopnosti s rodilým mluvčím! Stejně jako na vyzkoušení komunikačních dovedností jsem se těšila, že poznám tamní lidi. „Jací asi jsou?“, říkala jsem si. Předpokládala jsem, že k nám Čechům budou mít blízko díky společné historii Rakouska – Uherska. Ale omyl! Což o to, věcí bylo v obchodech víc než dost, ale lidé byli jiní. Díky naší izolaci nás považovali za chudé příbuzné z východu a právem se v obchodech objevovaly cedule typu: „Nekraďte u nás, my u vás taky nekrademe.“ Kvůli jazykové bariéře se na Čechy koukalo navíc jako na méně chápavé a při chození po obchodech s neustálou přítomností kalkulačky v ruce přepočítávajíc každý šilink tam a zpět se rakouským sousedům tato domněnka jen potvrzovala. Celkový obrázek Čechů tedy nic-moc. Po této návštěvě přišlo trochu zklamání. Ani ne tak ze sousedů, ale za to, co s námi udělaly desítky let v nesvobodě. Nicméně moje touha cestovat a poznávat cizí kraje se tímto nezmenšila, ba naopak, hranice byly přece otevřené.

Krátce před maturitou přišla na řadu řeč o plánech, co s volným časem o prázdninách. Domluva byla jasná; jede se „pryč.“ Slovem pryč bylo míněno na zahraniční brigádu typu sběr ovoce ideálně do Anglie nebo Španělska, kde bychom si něco málo přivydělali, poznali jinou zemi a její kulturu a snad se i přiučili jazyku. A jak se tak blížil čas rozhodnutí, reakce ze strany potenciálních spolucestujících byla veskrze stejná. „Já bych jel, ale…“ A to věčné“bych“ a „ale“ mě utvrdilo v tom, že pokud chci někam jet, budu muset vyrazit sama. A tak jsem čerstvě po maturitě ve svých osmnácti letech vyrazila na tříměsíční zkušenou do Svaté země, země zaslíbené, Izraele. Brigáda byla anoncována v inzertním plátku a po prostudování faktů o této zemi a zjištění, jak moc úsilí stálo zemi vybudovat a založit vlastní stát, mě destinace nadchla. Po domluvě podmínek, tj. že ubytování a práce bude zajištěna, jsem koupila letenku a za necelé tři týdny nasedla na svůj první let v životě, směr Praha – Tel Aviv. Na letišti v Tel Avivu na mě kromě domluveného odvozu do místa ubytování čekalo ještě jedno překvapení. Použít označení „kulturní šok“ by bylo asi příliš silné. Nicméně zřetelné odlišnosti byly viditelné hned po opuštění letadla.

Izrael je díky častým vojenským konfliktům vojenskou zemí, a tak se všude pohybovala velká spousta vojáků. A to i žen-vojáků. V Izraeli totiž platní branná povinnost pro každého kromě dětí a ortodoxních věřících. Ortodoxní židé byli další velkou odlišností. I ty jsem viděla na každém kroku a nešlo si jich nevšimnout; velký černý hábit přes tělo, dlouhé kudrnaté pejzy koukající z jarmulky pokrývající hlavu a to vše hrdě nosili i přes čtyřicetistupňová horka ve stínu, která zde v letních měsících nejsou neobvyklá. I přesto, že se Izrael deklaruje jako otevřená země imigrantům, je potřeba připravit se na striktní vstupní a snad ještě striktnější výstupní kontroly na letišti. Úředníci komunikovali úsečně, v holých větách, jakoby byli stroje. Stále se ptali na tytéž věci dokola a dokola. Jakoby Vás chtěli nachytat, že jste něco řekla nebo neřekla jinak. Co zde budete dělat (dělala jste), s kým se budete stýkat (stýkala jste se), u koho budete bydlet (bydlela jste), atd. Podobnými dotazy dokážou potrápit i více než hodinu, čímž pádem třeba můžete zmeškat svůj let, jde-li o cestu ze země, aniž by je to jakkoli zajímalo.

Leč už se nedalo couvnout a nezbývalo nic jiného, než si zvyknout a snažit se osvojit místí zvyky na dobu nezbytně nutnou. Používaje angličtinu v praxi poprvé (ačkoli jsem z ní maturovala), jsem z rozhovoru cestou na ubytování ještě navíc vydedukovala, že práce zařízená není. Neuplynulo dlouho a byla jsem zaměstnána v malé restauraci. Majitel byl místní, taktéž i personál (kuchař a uklízečka) a já jako servírka. A hosté? Ti byli zejména rusky mluvící imigranti. Komunikace mezi námi probíhala v angličtině, částečně v němčině a omezeně i jidiši, který stojí na základech němčiny a je jazykem užívaným na území Izraele. Samozřejmě nejednou došlo na řadu i na neverbální komunikaci; gestikulace, posunky či mimika často pomohly. Po pár dnech strávených s hebrejským kuchařem jsem znala základní zdvořilostní fráze, což samozřejmě místní lidé vždy uvítají. O měsíc později jsem se byla schopna mluvit byť velmi primitivním, ale místním, hebrejským jazykem. Odlišnosti v kulturní komunikaci jsem shledala hlavně v oblasti organizace práce a způsobu oceňování nejen mne, ale i mých dvou kolegů. Pohnutky majitele chápat z pohledu tamních zvyků a původu jeho kultury jsem se snažila marně.

A tak jsem změnila místo působení a nastoupila jako au pair dvou dětí v rodině neortodoxních židů s dobrou angličtinou. Překvapením byla pevná rodinná soudržnost, pospolitost ale také to, že matka dvouměsíčního dítěte již pracovala na plný úvazek. O domácnost se jí starala starší paní, která vypomáhala také s hlídáním dětí, zejména pak staršího, které chodilo domů dříve než oba rodiče. Jinou hezkou tradicí bylo každotýdenní dodržování šábesu. Oslavy začínaly páteční večeří, kde se sešla rodina a známými a všichni se až do půlnoci, kdy společně s dospělými šly spát i děti. A pak konečně sobota, volný den a mohla jsem vyrážet za svými známými. Komunikační odlišnosti dané kulturou byly v rodině jen malé, snad jen v jiném způsobu výchovy dětí se lišila. Sebemenší pohlavek je tabu, děti se musí jen upozornit či okřiknout. Co mi tento pobyt dal a vzal? Určitě kuráž do dalších cest, ale hlavně to, že člověk je schopen postarat se sám o sebe v místě, kde nemá nikoho blízkého, nemá ani nadbytek prostředků a umění porozumět si s lidmi i tam, kde se střetávají různé kultury, náboženství a různé jazyky.

Po návratu z Izraele jsem nezahálela. Protože studium na VŠ nevyšlo, v plánu byla půl roční cesta do USA. Odlišné prostředí než Izrael to jistě bylo, ale na první pohled se zdálo podobnější k našemu českému, alespoň co se lidí týče. V rámci interkulturní komunikace jsem se snažila uplatnit nově nabyté zkušenosti z nedávné cesty včetně těch jazykových. Přesto chvíli trvalo, než jsem se adaptovala na jiný způsob výslovnosti i používání hovorových výrazů. Znaky, které se mi v komunikaci zdály velmi odlišné byly např. velké sebevědomí dětí a to jak malých ze základní školy tak teenagerů ze středních škol. Dalším znakem byla velká cílevědomost, individualismus a snaha prosadit se, což je nám Čechům vzdálenější. Na druhou stranu jsou Američané ve své komunikaci velmi přátelští, shovívaví. Snaží se pomoci někdy až do té míry, až se nám zdá, že za tím vším je jen přetvářka a povrchnost. Ale není tomu tak. Naopak jsem si z tohoto přístupu odvezla i něco málo zpět a vidím-li cizince tápající nad mapou, snažím se pomoci.

Od té doby jsem poznala další země světa a setkala se s mnoha zajímavými lidmi různých kultur a tradic. Setkala jsem se s indiány z kmene Kuna Yala na ostrovech San Blas v Panamě. Dříve bojovný kmen dnes pokorně přijímá turisty, kteří zavítají na jejich ostrovy a snaží se jim představovat svou nezaměnitelnou barevnou kulturu. Návštěvníky považují za „chlebodárce.“ Komunikují s nimi až poté, co začnou oni a to pouze zpětnou reakcí na jejich dotazy. Procestovala jsem kus jihovýchodní Asie. Obsah rozhovorů se točí kolem osobních témat. Dostanete otázku na svůj věk, rodinný stav, počet děti, rodinné plány, atd. od lidí, které vidíte poprvé v životě. Nesporně je to dáno tím, že tato kultura je kolektivistická, s pevnou vazbou na rodinu, a tak je potřeba oprostit se od našich norem a zvyknout si na to, že v těchto zemích je to zcela běžné. A tak setkání s lidmi kmene Tana Toraja na Sulwesech v Indonésii bylo jedním z největších zážitků, co do pevnosti udržování rodových uskupení a tradic souvisejících s přípravou na smrt a posmrtných „oslav,“ na níž se sjíždí rodina z celé země i několik týdnů jen proto, aby uctili člena své rodiny (nutno podoktnout, že mnohdy jde jen o nepřímého příbuzného, s kterým se vlastně ani dorazivší část rodiny nikdy neviděla). A takto by šlo vyprávět o dalších zkušenostech s komunikací mezi naší a domorodou kulturou v různých částech světa dál a dál. Nicméně jedno mají všechny cesty společné, ať již cestujeme po Evropě nebo v afrických pouštích. Jsme-li v cizí zemi, komunikujme s místními lidmi dle jejich tradic, kultury a zvyků. Snažme se používat tamní jazyk a nechtějme se odlišovat. Komunikujme s nimi, jako bychom byli jedním z nich. Pak nám všechny cesty budou bezpečné. Budou nám rozšiřovat obzor a zvyšovat schopnosti komunikovat s kýmkoli a kdekoli na světě.

 

 

ZPĚT