demlovaInterkulturní komunikace v cestování

 

Zdeňka Demlová

(zdenka.demlova@seznam.cz)

 

Téma své práce jsem si vybrala interkulturní komunikaci v cestování, protože velmi ráda cestuji a poznávám odlišné kultury.

O minulém víkendu jsem se vrátila z cesty po Irsku tedy po Irské republice. Irsko mě v mnoha směrech překvapilo. Z pohledu marketingu pro mě bylo velmi zvláštní. Představte si, že pokud jedete v Irsku po silnici, tak vůbec nikde nenarazíte na billboardy, a to ani velké ani malé. Prostě žádné. U nás je přeci billboard brán za určitý standard pro marketingovou komunikaci a vlastně se již nikdo ani nepodivuje, že tu máme takové množství i různorodost formátu billboardů. Dokonce když jezdíte v Irsku po různých městech a hledáte nejbližší obchod, tak prostě jedete tak dlouho, až na nějaký ten obchod narazíte. Byla jsem připravená na různé rozdíly, ale čekala jsem určitou podobnost s Anglií nebo zbytkem Evropy. Třeba za celou dobu jsme v Irsku nepotkali televizní stěny, kde by se vysílaly reklamní spoty. U nás i v Anglii jsou televizní stěny běžnou součástí, proto mi přišlo zvláštní, že jedinou televizní stěnu jsme potkali na letišti v Dublinu. V Irsku je buď venkov s plno pastvinami, nebo města s jednopatrovými domky a obchůdky s moderními věcmi. Obchody jsou opět ve starém designu, jako kdyby se tam zastavil čas. Jedinou inovací jsou mobilní aplikace a sociální sítě, se kterými velmi aktivně pracují. Každá památka jako jsou starobylý hrad, přístav, útesy mají odkaz na Facebook, Twitter a odkaz kde si stáhnout mobilní aplikaci. Lidé jsou tam velmi přátelští a velmi milý a vždy jsou upravení, i když jdou jen pracovat na pole.

Další marketingová modla, která byla v Irsku naopak velmi užívaná, byla komunikace motta „vyrobeno v Irsku“. V Čechách je tématem potravin také „vyrobeno v České republice, protože Češi chtějí hlavně výrobky vyrobené doma. Také v Irsku cokoliv mělo větší reklamní kampaň, heslo znělo „vyrobeno v Irsku“. Docela jsem přemýšlela nad tím, co je vlastně obsahem tohoto sdělení. V Irsku mají spokojené krávy a ovce, které se pasou všude. Osobně jim věřím, že jsou motto „vyrobeno v Irsku“ opravdu pyšní, ale také my jsme pyšní. Zamýšlím se nad tím, že všude na světě chtějí mít potraviny a produkty. Přesto se tolik potravin a produktů vyváží i dováží a jsou pro každou danou zemi nepostradatelným ekonomickým ukazatelem. Je to spíš o náladě ve společnosti. V devadesátých letech byla nálada, která adorovala zahraniční výrobky, tehdy bylo pro nás motto vyrobeno v USA určitou modlou.

S čím zajímavým jsem se při svých cestách potkala, byly letecké společnosti. Netušila jsem tolik rozmanitosti jak z pohledu personálu, služeb, ale i komunikace. Při pohledu na personál je velmi často poznat náboženské zaměření, určité konvence dané země, ze které letecká společnost pochází, ale i fyzické odlišnosti lidí žijící v dané zemi. Další odlišností je servis. Z pohledu servisu byly nejúžasnější servisy na palubě Emirates Airlines a Korea Air. Personál byl úslužný, nádherně oblečený a servíroval pravidelně vodu, pro děti pití zvlášť a velmi se staral o pohodlí cestujícího. Také bylo velmi sympatické, že servírovali nejen univerzální jídla, ale také jídla ze své země. Byly nesmírně čistotní a cestující mají při let pocit určité výjimečnosti, jako hosti v nějakém špičkovém hotelu. Akorát si při letu s Korea Air musíte zvyknout, že řada lidí má na sobě roušky jako u zubaře. Prý aby se nenakazili nebo nešířili chřipku. A ještě větší přijde šok, když v Soulu v Koreji vystoupíte na letišti. Roušky mají téměř všichni a termokamery skenují každého, zda nemá chřipku. Nevím, zda to probíhá celoročně, ale do Koreje bych s rýmou nebo chřipkou nejela.

Oproti tomu když letíte s China Air tak prožijete kulturní šok. Personál přistupuje k cestujícím odlišně. Cizinci jsou pro ně až na druhém místě. Číňani – cestující dávají najevo svou nadřazenost, všude je špína a jídlo je jen čínské. Pro našince je velmi složité rozlišit Korejce, Japonce a Číňany. Ale po zkušenosti s China Air bych řekla, že podle chování jdou rozlišit velmi dobře. Naproti tomu mám i zkušenosti s Japonci. Poprvé jsem je potkala v podobě manželského páru na lodi na Filipínách. On se choval na palubě jako profesionální potápěč a jeho žena ho strojila do výstroje i do neoprenu a dívala se na něj jako na boha. Až pod vodou jsem pochopila, že to je úplný začátečník a je rád, že se neutopí. Ale svou tvář neztratil a po vynoření opravdu za boha byl. Další setkání s Japonci byla v přátelském duchu, ale rozdělení rolí muže a ženy bylo podobné.

Závěrem chci říci, že mě baví cestovat a poznávat země a jejich kulturní rozdíly, rozdílné vůně, jídlo, atmosféru, lidi a zvířata. Ale z každé cesty se na zpáteční cestě vždy těším domů, do Čech. Těším se, že si dám naše pivo, naše jogurty, sýry, klobásky, kouknu se na pár reklam a billboardů po cestě z letiště a jsem ráda, že se nemusím ke svému manželovi chovat jako by byl bůh.

 

 

ZPĚT