pestukovaMultikulturní komunikace v praxi
aneb
jak se mám v těch lidech vyznat?

 

Ivana Peštuková

 

Na začátek této úvahy, bych se ráda představila. Jmenuji se Ivana a pocházím z Opavy, město ležící v severní Moravě blízko hranic s Polskem. Pro občany z Prahy je tento kraj daleko za hranicemi. Jiný život, jiná kultura a hlavně jiná řeč. Neříká se nadarmo přísloví jiný kraj, jiný mrav. Už jako malá jsem dost cestovala s mým sportovním oddílem po celé České republice a stávalo se, že jsme byli považování téměř za cizince. V tu dobu mě začaly hodně zajímat lidi, jejich odlišnosti a jejich životy a proto jsem zvolila střední školu hotelnictví, abych mohla lidi dále poznávat. Tato práce je psaná očima mých zkušeností z cestování a studentských praxí z hotelů a restaurací.

Vezmeme to pěkně od začátku, tedy od základní školy. Již tam nám vtloukali do hlav, že se máme učit cizí jazyky, abychom se v životě neztratili. Začalo to angličtinou, pokračovalo němčinou, něco málo z francouzštiny, ale čeština šla některým jedincům vždy nejlépe. Paní učitelka mi vždy ráda říkávala, že angličtina mi nikdy nepůjde, že na to prostě nemám, ať se s tím smířím. Totální demotivace, která by na základní škole vůbec neměla přijít a navíc v oblasti studia cizích jazyků. Tudíž jsem si proti angličtině vytvořila averzi, se kterou bojuji do teď. Na konci základní školy jsem se těšila na změnu, kterou byla střední škola hotelová. Čekala jsem, že se mé postoje k jazykům zejména k angličtině změní. I přesto, že mi nebylo přáno jít na školu zaměřenou na jazyky, šla jsem. Vždy jsem byla velmi odhodlaná jít do něčeho, co jsem si vysnila a tím byla práce v gastronomii a cestovním ruchu. Pokračovala jsem tedy dál i přes učitele kroutící hlavami o mém rozhodnutí.

Na střední škole jsem zvolila jako druhý jazyk, němčinu. Poté jsem odjela na svou první studentskou praxi do Německa. To byl zážitek. Nikdy jsem nebyla mezi lidmi, kteří mluví jinak. Vzhledem k tomu, že to byla moje první zkušenost a můj jediný rok studia německého jazyka byla to docela sranda. Jednalo se o wellness hotel, s převážnou klientelou německých důchodců. Jak se říká, že jsou němci dochvilní, a tak zvaně „püntlich“, tito hosté měli na všechno čas. Byli na dovolené, po hotelu se pomalu procházeli, usmívali se a nikam nespěchali. Oproti tomu zaměstnanci německé národnosti byli opravdu drsní. Do práce jsme museli chodit minimálně 15 minut dopředu. Což pro mě bylo při první zkušenost nepochopitelné. Říkávala jsem si proč, jak to mohou mít takhle v sobě. V práci vždy vše klapalo, mívali to velmi dobře zorganizované, nikdy nikomu nic nechybělo, prostě totální pořádek a nejen na pracovišti ale i venku, ve vesnicích, v obchodech. Během mé první zkušenosti mě to opravdu uchvátilo. Další rok jsem se rozhodla pro studium a práci ve Švýcarsku. Asi si teď říkáte, že to muselo být několikrát silnější než zkušenost v Německu. A bylo. Přesto, že jsem si v Německu myslela, že už to nemůže být lepší, Švýcarsko vše překonalo. Ve škole jsme vždy dostali veškeré materiály, pěkně seřazené, dostali jsme stejnokroje a vše bylo časově na minutu naplánované. Vedlo to k dokonalosti řízení času. Švýcaři jsou také mistři času, nejen ve službách, ale i v osobním životě. Jsou velmi pořádkumilovní, slušní a nápomocní kdekoliv a kdykoliv v jejich zemi. Vše s úsměvem a radostí. Země plná šťastných a hodných lidí, mluvících několika světovými jazyky.

Během studia na Vysoké škole hotelové jsem pracovala v několika pražských hotelích. Setkávala jsem se s různými lidmi, různých národností a kultur. Evropané se chovají víceméně stejně, domluvíte se s nimi anglicky či německy a nebývají problémy v komunikaci. Nicméně s východními kulturami ze zemí jako je Čína, Japonsko či Korea je to daleko složitější. Turisti odmítají mluvit anglicky, takže se jako servírka marně snažím pochopit, co po mě chtějí. Jsou velmi odlišní a každé ráno přesně v otevírací dobu snídaní jsou nastoupení a odhodlání všechno sníst, vyfotit a během 10ti minut zase utéct. Evropané neradi snídají v jejich přítomnosti, takže ti zkušenější se raději ptají na přítomnost těchto turistů již u příjezdu. Za to u turistů z Ameriky je to zcela jinak. Na snídani jsou asi nejdéle ze všech národů. Dají si postupně všechno, ale vracejí se stejným talířkem k bufetu, za to asijské národy si jídlo naloží na jeden talíř od všeho. Tudíž si můžete představit, že vedle slaniny, vajíčka a kečupu mají sladkou buchtu na ní kousek sýra a šunky a to dovršené zeleninou a ovocem. Během jídla srkají, nemohou se vysmrkat, plivou do talířů, odkládají špinavé příbory na stůl a podobně. Etiketa stravování v evropských zemích mezi jejich povinnou četbu k nim rozhodně nepatří. Velmi rádi mlaskají, což turisti z Evropy opravdu nesnáší. Turisté z Ameriky se rádi během rána vyptávají, povídají si a sedí velmi dlouho. Další z velké části turistů jsou Indové. Poznáte je hladce. Přijdou obaleni jedním kusem oblečení, nechávají hodně zbytků, ušpiní neskutečné množství talířů a dělají si z personálu sluhy, a to doslova. Takže pokud máte plnou restauraci, není možné se věnovat někomu jinému pouze jim, cestují často, jako celá rozvětvená rodina, to znamená asi průměrně 10 lidí a houf pobíhajících dětí. Pokud se všechny tyto kultury sejdou společně na snídani, člověk neví kam dřív skočit a jak se ke komu vlastně chovat. U Američanů musíme mít úsměv od ucha k uchu a být velmi „happy“, během komunikace s Číňany a Japonci musíme být velmi opatrní a konzervativní, velké úsměvy nejsou žádány a u Indů raději nemluvit a makat. Po několika letech již vím jak s kým komunikovat, ale když někdo v tomhle oboru začíná, je velmi těžké se přizpůsobit. Nastávají potom otázky proč, se tak chovají, když jsou v evropských zemích? Proč se vlastně nedokážou přizpůsobit tak, jako když cestují Evropané, přizpůsobují se, snaží se chovat jako ostatní v cílové oblasti, studují si chování lidí a etiketu v hotelech a restauracích a respektují ji. Proč se tito lidé také neumějí chovat a respektovat etiketu v zemi do které cestují? Bariéry tedy nenastávají jen v řeči ale i v chování a vyjadřování emocí pomocí mimiky.

Během mé dosavadní praxe s lidmi, jsem dospěla k názoru, že není až takový problém v jazycích jako v chování, emocích a vědět, o čem si s hostem mohu povídat. Je zajímavé pracovat s různými lidmi z různých zemí a tak poznávat jejich cestovní život, co mají rádi a jak mezi sebou komunikují. Ráda tyto lidi pozoruji a jen se lehce domnívám, o čem si tak po ránu mohou povídat.  Osobně nejmilejší jsou mi lidé z Ameriky, vždy se usmívají, i když vlastně nemusejí být spokojení, ale navenek to nedají většinou znát. My bereme úsměv jako projev spokojenosti, za to lidé z asijských zemí se málokdy usmějí, nedají na sobě znát, zda jsou spokojení nebo naštvaní, nám přijdou stále naštvaní, ale není to, až tak pravda jen radost neumějí a nedávají najevo. Proto je velmi důležité nejen studovat jazyky ale i chování různých kultur, a lidí z různých části zeměkoule. Zamyslete se někdy nad tím, a sledujte je co, a jak to dělají, bývá to zajímavé. Co bude, až jednou začnou takto cestovat lidé z necivilizovaných zemí? Budeme se tomu také muset přizpůsobit a odložit v restauracích příbory, aby se i tito lidé cítili v hotelu jako doma? 🙂 Uvidíme, co nám hoteliérům ještě lidé ukážou. Na závěr jedno pravidlo, mějme se rádi a neodsuzujme lidi dle jejich kultury, každý je holt nějaký a oni to asi vidí úplně stejně jako my, jsme prostě jiní a tak to vždy bude, kořeny již nikdo nezapře.

 

 

ZPĚT