jindrakova

Migrace, emigrace, imigrace, asimilace

 

Alena Jindráková

(alenajindrakova@blanar.cz)

 

Z nabízených témat jsem si vybrala otázku migrace, imigrace, emigrace, asimilace především z toho důvodu, že je to téma velmi aktuální a že podle mého názoru se tento celosvětový problém stává hybatelem dějin tak, jako tomu bylo v minulosti již mnohokrát. Způsobů řešení těchto otázek se nabízí celá řada, je velmi těžké určit, která cesta je ta správná a zda povede k tomu, aby se z tohoto problému nestal problém neřešitelný.

Již od pradávna, změnily-li se podmínky pro život, snažili se lidé hledat nová místa pro život a migrace se stala přirozenou součástí jejich života. V moderní době, s narůstajícím počtem obyvatelstva na zemi, se obsah pojmu migrace poněkud změnil a z původně přirozeného řádu se stal problém, se kterým se musí vypořádávat velké množství zemí. Migraci můžeme rozdělit na dva základní typy, na migraci dobrovolnou, tj. za prací, příbuznými apod., někdy může být tato migrace preventivní, k ní se lidé uchylují např. při hrozbě změn přírodních podmínek a nucenou, kdy se lidé cítí být ve vážném ohrožení života. Příčinami bývají různé přírodní katastrofy, ozbrojené konflikty apod. Ve většině zemí však převládá dobrovolná migrace. Počet migrantů se rok od roku zvyšuje, většinou se jedná o lidi, kteří žijí v jiném státě, než se narodili, déle než jeden rok. V některých zemích (např. USA, Austrálie, Kanada) se rok od roku zvyšuje procento populace tvořené právě migranty.

Podíváme-li se, jak vypadá situace v České republice, zjistíme, že byla původně zemí zdrojovou, tj. z České republiky lidé odcházeli do jiných států. V posledních letech se však stává zemí cílovou, je zajímavá pro cizince, kteří migrují za prací či obchodem. Český stát se proto snaží formulovat a přijímat opatření, která by měla na jedné straně podporovat řízenou legální migraci a na straně druhé minimalizovat nelegální migraci. Podle usnesení vlády České republiky z roku 2003 se jedná o zásady, které jsou podle mého názoru příliš obecné, migrační politika samotné vlády se mi zdá velmi „bezzubá“ a do určité míry ji suplují nevládní a neziskové organizace, které pomáhají migrantům najít práci, vyřídit formality se získáním potřebných povolení atd. Samotná praxe je tedy mnohem složitější a stává se dokonce jedním z politicky výbušných témat nejen v České republice, ale i v celé Evropské unii. Z mnoha stran zní: „nepřizpůsobivé migranty v České republice ani v Evropě nechceme“. S tím souhlasí všichni, ale jednoduchá hesla svádějí k tomu vnímat všechny migranty jako nevhodné a nepřizpůsobivé, jako ty, kteří nám dělají a budou dělat problémy, jako ty, kteří nám berou práci a požívají výhody, o kterých se běžným občanům ani nezdá. Znamenají migranti pro Českou republiku, resp. Evropskou unii z hlediska ekonomického přínos nebo ztrátu? Najít odpověď není jednoduché. Názory odborníků, laiků i politiků na tuto problematiku se samozřejmě různí. Od těch, kteří pod slovem migrant vidí člověka, pro něhož je Evropa cestou a možností, jak začít znovu, nejsou pro ně „ilegálními“ lidmi, ale lidmi, kteří by měli dostat svou novou šanci. Přes ty, kteří chtějí azylový proces urychlovat až po ty, kteří jej a-priori odmítají jako hrozbu pro Evropu. Xenofobní nálady rostou nejen v České republice, ale i po celé Evropě. Hlavní příčinou je podle mého názoru to, že migrační politika je často pouze na papíře a v reálu v podstatě neexistuje. Další důvod vidím i v tom, že jednotlivé evropské státy neumějí řešit nezaměstnanost svých občanů, a to především nezaměstnanost absolventů a mladších lidí. Česká republika je v tomto ohledu do určité míry ve výhodné pozici, neboť na rozdíl od jiných zemí Evropské unie máme oficiálně jen něco přes čtyři procenta cizinců, ale přesto má mnoho našich občanů má pocit, že zde nemají co dělat, že jim berou práci, že se o ně stát příliš stará a to lépe než o své vlastní občany.

Jak integrovat cizince do společnosti? Kultivací společnosti? Vzděláváním? Hledáním rovnováhy mezi humanitární pomocí a řízenou migrací? Bude stárnoucí Evropa v budoucnosti potřebovat větší příliv migrantů nebo bude muset přestat „rozmazlovat“ své občany a činit politicky nepopulární opatření? Bude nucena naučit se zacházet s migranty a budou oni ochotni nechat se asimilovat do evropské společnosti? Možná by nám v odpovědích na tyto otázky pomohlo porovnání situace v Evropské unii a ve Spojených státech amerických, což je jedna ze zemí s nejvyšším procentem migrantů v populaci. Zásadní rozdíl mezi USA a EU spatřuji v tom, že v USA na tuto problematiku pohlížejí naprosto rozdílně. Američané si uvědomili, že migranty potřebují, protože vykonávají práce, které již Američané dělat nechtějí na straně jedné, na straně druhé velmi stojí o migranty s vysokou kvalifikací, pro něž v Americe existuje velmi dobrý systém podpory. Zde by podle mého názoru měla Evropa začít a snažit se přilákat migranty právě s vyšším vzděláním. I v Americe je problém s ilegální migrací, podle posledních odhadů zde žije jedenáct milionů nelegálních migrantů. Většina z nich pracuje na nízko kvalifikovaných pozicích a na jejich podporu nemá ani Amerika dobré zákony. Stejně jako Evropa zapomíná na nízko kvalifikované, chybí systém a podpora této skupiny může vést až k jejímu vykořisťování.

Z Ameriky se můžeme vrátit zpět domů a zjistit, že ačkoliv migranti pracují a odvádí ze své mzdy daně i příspěvek na státní politiku zaměstnanosti i pojistné, nemají nárok na veřejné zdravotní pojištění. Vzhledem k tomu, že nemají v České republice trvalý pobyt, nemohou se stát uchazečem o zaměstnání a pobírat podporu v nezaměstnanosti. Pokud přijdou o práci, ztrácejí zdravotní pojištění, musí si platit komerční pojištění, které je pro ně nevýhodné a nemocnice tato pojištění často odmítají. Oproti dalším zemím Evropské unie je Česká republika ve výhodě, protože u nás neexistuje nic jako „sociální migrant“, tedy nepracující migrant, který zneužívá benevolentního sociálního systému.

Podle poslední analýzy populačního vývoje Ministerstva práce a sociálních věcí se i Česká republika bude muset smířit s tím, že bez přílivu mladších migrantů z jiných států nebude možné v dlouhodobém ani střednědobém horizontu perspektivně zabránit tomu, že dojde ke stárnutí a úbytku obyvatelstva. Budeme muset zrovnoprávnit cizince s našimi občany. Největším problémem podle mého názoru je i bude asimilace příchozích z naprosto odlišného kulturního a sociálního prostředí, kteří nejsou a nebudou ochotni tolerovat staré známé: „Kdo přicházíš do Říma, buď Římanem“. Evropa by se podle mého názoru měla snažit podporovat migraci lidí z podobného sociokulturního prostředí, protože si myslím, že se příliš zaplňuje lidmi, kteří se nechtějí Evropě přizpůsobit, ale chtějí Evropu přizpůsobit sobě.

Podívejme se nyní na tuto problematiku i z druhé strany, tj. z pohledu emigranta. Lidé se mohou sami rozhodnout, záleží na jejich vůli, zda zemi opustí či nikoliv, opouštějí ji většinou z ekonomických, politických, náboženských důvodů či kombinací výše uvedených.

Samotnou emigraci můžeme přiblížit na příkladu Československa. Lidé emigrovali proti vůli režimu a v letech 1948–1949 odešlo z tehdejšího Československa téměř dvě stě tisíc lidí. Další silná vlna zasáhla Československo v letech 1968–1969, sedmdesát tisíc lidí, pak počet poklesl, ale v průměru odcházelo okolo pěti tisíc lidí ročně. Na tyto lidi nečekal za ostnatým drátem zrovna snadný život. Systém příjmu uprchlíků byl teprve v plenkách a čekání na vyřízení žádosti o azyl se často protahovalo třeba až na dva roky. Umístit uprchlíky ve svobodném světě nebylo snadné, velká část jich našla nový domov např. v USA, Kanadě apod.

 I když se zdá, že emigrace se občanů současného demokratického rozvinutého světa netýká, myslím si, že opak je pravdou. Například Irsko dnes opouštějí tisíce hlavně mladých lidí s vysokoškolským vzděláním, pro které není místo na trhu práce a pracovat jako pokladní a číšníci se jim nechce. Vláda se sice snaží tvořit nová pracovní místa, hodně mladých lidí pracuje zdarma, ale řešení je v nedohlednu. Ukazuje se, že zde existuje přímá souvislost mezi růstem nezaměstnanosti a zvyšujícím se počtem emigrantů. Irsko je v tomto ohledu velmi zvláštní, protože během ekonomického boomu v roce 2006 bylo zemí Evropské unie s nejvyšší imigrací, loni však již s nejvyšší emigrací.

Emigrace je výrazným zásahem do života jednotlivce. Musí se umět přizpůsobit, odolávat dlouhodobému stresu, snaží se zachovat vlastní identitu, musí se pokusit o harmonie minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Interakce s novým prostředím mohou přinášet nespokojenost, frustrace, pocity vyhoření, sociální izolaci. Je to mimořádný zásah do života člověka a může trvat až několik generací než bude rodina plně adaptována a integrována v novém prostředí. Osvojit si řeč, kulturu a zvyklosti národa, ke kterému se emigrant snaží připojit, vyžaduje značné úsilí a motivaci. Domluvit se je základní podmínka přijetí, vytvoří se tak sociální vztahy, ale je nutné seznámit se i s historií nové země, snažit se s ní identifikovat. V tomto ohledu mají daleko větší šance děti emigrantů, pro něž je nová vlast již jejich vlastí. Pro všechny však platí, že je nutné pokusit se žít v harmonickém vztahu rodinném i pracovním, budovat své sociální sítě, snažit se spojovat tradice, kulturu, zvyklosti, původní i nové země.

 

 

ZPĚT