hasakovaMultikulturní komunikace v praxi

 

Olga Hasáková

(olga.hasakova@seznam.cz)

 

Cestuji. Cestuji velmi ráda a v podstatě kdykoliv a kamkoliv. Baví mě poznávání nových kultur, lidí, zvyků, přírody …

Je pravdou, že Česká republika se poslední dobou stává také poměrně multikulturním místem, zejména větší města a ukázkově můžeme sledovat Prahu, kde narůstá počet cizinců včetně jejich dětí, kteří zde žijí. V rámci samotné České republiky tedy můžeme trénovat naše multikulturní komunikační schopnosti. Stále více se v našem každodenním životě setkáváme s lidmi z různých kultur. Je to vlastně oboustranné, cizinci míří k nám do České republiky a někteří Češi zase migrují do zahraničí – ať už za prací, studiem nebo jen cestováním. Tímto vzájemným prolínáním lidé začínají více vnímat cizince, migranty a etnické minority jako znevýhodněné skupiny. Pokud dojde k diskuzi na téma „cizinci, přistěhovalci“ mezi Čechy většinou končí rasovými výstupy typu – „Vietnamci, rákosníci, šikmáči, ukáčka, rusáci …“ ti všichni nám tu berou práci! OK, otázkou ale je, zda by nějaký Čech byl ochotný dělat v obchodě s potravinami od „nevidím do nevidím“, smál se na zákazníky, snažil se naučit lokální řeč a nakonec žil ve velmi skromných podmínkách, často i v samotných útrobách krámku, s celou svou početnou rodinou? Část vydělaných peněz navíc rodina většinou posílá svým prarodičům, kteří zůstali v Asii. Dle výpovědi jednoho asijského prodejce – si „u nich doma“ nikdy na takové peníze nepřijdou, v některých zemích Asie je možné pracovat pouze 8 h denně … kdežto u nás jako živnostník, můžete pracovat non-stop.

Další věc, která Čechy dráždí je vznik multikulturních tříd ve školách, díky tomu, že spousta dětí cizinců se narodí už v České republice, začnou zde automaticky docházet i do školy. Ve třídě tedy vedle sebe najdete sedět Čechy, Vietnamce, Ukrajince, Rusy, … Nutno podotknout, že třeba Vietnamci patří většinou mezi premianty třídy a na vysokou školu odjíždí za velké podpory rodiny studovat do zahraničí. Opět je to o komunikaci – děti se mezi sebou ve třídě normálně baví a kamarádí, ale jakmile dojde k prvním třídním schůzkám a rodiče zjistí, s kým chodí jejich dítko do třídy, začnou mít doma narážky a některé děti se toho mohou kolikrát chytit a se svými „zahraničními“ kamarády se mohou přestat bavit jen proto, že rodiče říkali, že nemají cizince rádi. Na toto téma vznikl v Brně celkem povedený projekt – před dvěma lety probíhal zápis do prvních tříd, a k zápisu se dostavilo také spoustu dětí z romských, ukrajinských nebo sociálně slabších rodin. Rodiče českých dětí sepsali petici, že si nepřejí, aby jejich děti chodily do jedné třídy s Romy a tak se z této exkludované skupiny stala samostatná třída a rozběhl se televizní projekt Ptáčata, který monitoruje život těchto dětí a jejich pohled na svět. V tomto roce běží druhá, velmi povedená série tohoto dokumentu.

Myslím, že třeba Praha se snaží vytvořit prostředí pro multikulturní společnost, tak jak to funguje v jiných velkých městech tohoto světa – např. Londýn, New York, Sydney … Rovné příležitosti v přístupu ke vzdělání, práci, společenskému životu. Vznikají různé expat skupiny, kde se setkávají právě cizinci, kteří zde žijí krátko i dlouhodobě, a sdělují si své zkušenosti, předávají kontakty atd. V kině můžete navštívit třeba festivaly Dny evropského filmu nebo La Película, kdy jsou filmy v originálním znění, a většina návštěvníků jsou skutečně cizinci. Stejně tak nás láká zajít se podívat na akci typu „Mezinárodní blešák“, která se bude konat brzy v Holešovicích.

Multikulturalismus je něco naprosto běžného pro dnešní dobu. Musíme se naučit tolerovat lidi kolem sebe bez ohledu na to, zda jsou bílí, černí, žlutí, s burkou, jarmulkou … Na druhou stranu, pokud se někdo přestěhuje do cizí země, měl by se snažit co nejvíce a co nejdříve adaptovat na místní podmínky. Pokud tomu tak není, člověk vybočuje z řady a zbytečně na sebe upozorňuje. I já, v případě, že cestuji, se snažím, abych nevyčuhovala z davu místních – před cestou si najdu základní informace o zemi, lidech, zvycích a pokusím se naučit také pár základních slov typu – ahoj, prosím, děkuji … Zejména znalost lokálního jazyka lidé velmi ocení. Pokud je člověk před cestou takto informačně připraven, není poté nepříjemně nebo zbytečně překvapen 🙂 A třeba při cestě do Říma ví, že lidé budou rychlí tak maximálně v rámci silničního provozu na svých skútrech, ale než vám dají objednanou kávu, chvilku si počkáte, protože číšník si přeci musí popovídat se svým známým, který šel náhodou kolem! Vše má přeci svůj čas! V Istanbulu nebudete žádat vepřové maso, protože muslimové mají zákaz jeho konzumace a na tržišti budete smlouvat, protože tak probíhá místní obchod … No a v Izraeli nebude dáma provokovat místní obyvatele v minisukni a do mešity si dá šátek přes vlasy, aby bylo vše košer.

Společnost, ve které pracuji, byla před dvěma lety koupena japonskou společností. Vzhledem k tomu, že jsme rozděleni na evropsko-americkou část a asijskou část, tak se já jako nižší management s japonským vedením či kolegy nikdy nesetkám. I přesto mi přijde velmi důležité a zároveň zajímavé vědět něco o japonské kultuře – např. Japonci při jídle srkají a mlaskají, ale smrkání na veřejnosti je nepřípustné a v případě nemoci, nosí Japonci roušku, aby nikoho dalšího nenakazili. Také není zvykem nechávat v restauraci spropitné, Japonci jsou příliš hrdý národ na to, aby si peníze vzali. Japonci jsou známí také tím, že drží slib na 100 %, jeho porušení je pro ně nemyslitelné.

Jsem vděčná za tuto dobu, kdy můžeme svobodně cestovat kamkoliv a snažím se toho využívat co nejvíce.

 

 

ZPĚT